Trávy na rozloučenou…

„Poslední koncert Bratří Orffů v Brně na velmi dlouhou dobu!“ lákal mě Lukáš (aspoň myslím, že to spravuje Lukáš) skrz Last.fm do Alterny. Ale milerád, bratříčci, řekl jsem si a čtvrteční večer v diáři bloknul domodra, kteroužto barvou zvýrazňuji soukromé ýventy.

Přicházel natěšen, odcházel oblažen. Jako rám pojali Bratři Orffové svou novou skladbu „Trávy“ – koncert jí otevřeli a pak „na velmi dlouhou dobu“ uzavřeli. V žebříčku skladeb roku ji mít nebudu, ale mezi těmi milými ano. Vláček z Bingriwingri pomalu odjíždí a Ivan se vrací – v rámci svých abstraktních vizí – do současnosti a reality.

Celý koncert pak působil on i celá skupina vyhraně, sehraně a sladěně. A tak svým způsobem nepřekvapivě – jako v reggae vyhrávce v rámci „Na hadím ocase“. Takže ona ta pauza k něčemu dobrá bude. Trocha nostalgie, krátký pokec a dovi a dopo a šáteček.

… a na rozloučenou

Z Alterny rovnou bílým popraškem na Flédu. První večer New New. Greates Hits Collective – beloved ones. Nálož hitů („fresh“ tip: The Selecter – „On My Radio“, rok výroby 1989!), kousek dortu (teda dva, no teda!), vše nejlepší, Metropolis, a pak pobavené pozorování okolí. Šéfka zmíněného média (šéfka? A já myslel, že ME má šéfredaktora, inu, už vím, jaké jsou vztahy mezi ČSA a Lufthansou, ale o těch médiích už ten přehled moc nemám :-/ ) se picla tak, že dováděla se samečkem typu „za střízliva bych o něj kolo neopřela“. Vše se násobilo její kamarádkou a jeho novopečeným (tedy ten večer vytvořeným) kamarádem a skončilo to bůhvíjak a bůhvíkde.

To pravé smutné vystřízlivění letošního New New následovalo ale až v pátek. Complainer mě nebavil ani na desce a posledních pár položek jeho koncertu, které jsem zahlédl, jen potrdilo, že přirovnání k Jamiemu Lidellovi kulhá na obě nohy. Tedy vyjma VJ-ingu, který jsem nazval analogovým: chlapík promítal na plátno přes gymplácký meotar, na nějž nasypával různé věci, promíchával je, pohazoval jimi a zase je odsypával.

Pak byl ten Rakušan, jehož jméno si (až na křestní Philip) nejsem schopný zapamatovat a podobně na tom byla jeho hudba. Prázdné nic. Příjemnou položkou byli Bodi Bill, jejichž koncert se ovšem jak na potvrou kryl se setem Sonorityho (přičemž když se nic nedělo na prvním pódiu, nedělo se nic ani na druhém). Pročež jsem se poté rozhodl zakončit nejen ten večer na Flédě, ale celé New New. Oproti loňskému megasoustu s přehršlí doprovodných akcí a – jestli mě paměť neklame – až třemi hudebními programy zároveň šlo letos o pidi jednohubku zasmrádající po smetišti dějin. A to je převeliká škoda přeškoda.