Jediné slovo, které vystihovalo vzhled Gregoryho Finna a jeho kumpánů – posh. Přesně takhle vždycky vypadali na fotkách. A vypadali dokonce tak, že takoví jsou ve skutečnosti. Omyl. Ve skutečnosti jsou jmenovitě Karzi a Gregory přirození a milí lidé, s kterými je radost mluvit.

Do rádia přišli dvacet minut předem. Když jsem je požádal, aby počkali, řekli, že si ještě odběhnou. A jé je, napadlo mě v tu chvíli, ani vydržet chvilku nemůžou. Vše dopadlo dobře a kluci byli krátce před spuštěním rozhovoru zpět. Na opakovanou otázku, jestli vážně nechtějí nic na pití, odpověděli napřed, že fakt nic, nakonec ale, že by si to kafe dali. Karziho otázku, jestli s přípravou nechci pomoct, jsem tedy vskutku nečekal. „Není třeba, je z automatu, to zmáčknu jen takový čudlík, víš, a ono to půjde samo,“ uklidňoval jsem ho. Samotný rozhovor byl neuvěřitelně pohodový. Gregory a Karzi mě chválili, že jsem připraven a že se tenhle pokec úplně liší od všech, co po rádiích dělají. Musím uznat, že Gregory měl naopak navrch, protože jeho kecy o výměnném turné po Státech a Japonsku jsem mu v tu chvíli baštil i s navijákem.

Poštěli jsme hudbu. Southpaw samozřejmě. „Heartdisk“. Když oba odešli, zjistil jsem, že mi cédo zůstalo v ruce. Hodí se, Honza při losování do makra neměl šťastnou ruku. Recka půjde na web rádia. Za odměnu.

Taky mě pozvali na večerní koncert. Nikdo z nás v tu chíli nevěděl, že tam opravdu půjdu. Gregory mě před tím potkal. Poznal mě, to není tak překvapivé, uběhlo pár hodin, ale furt byl stejně milej, třásl rukou a tak. Prostě příjemný překvapení. Samotný vystoupení jak Roe-Deer, tak Southpaw mě klamalo hlasitostí a syrovostí, ale to je možná jiné povídání.