1. antikolektiv: Možná je to zvláštní kombinací mé introvertně-extrovertní povahy, ale mám pocit, že studijní systém na FSS neumožňuje vytváření nějakých trvalých kolektivů. Pokusy o jeho vytvoření jsou rozmělňovány v každém dalším semestru, kdy stále více dochází k promíchávání imatrikulačního ročníku s dalšími lidmi. Tehdy si člověk musí často vybírat – buď studovat, anebo se družit. Dával jsem přednost z mírné většiny první variantě, a tak kamarádských vazeb mé osoby s jinými studenty moc nevzniklo.

2. neinformovanost: Nejšokéznější zjištění za celé čtyři roky: Student něco potřebuje, jinak nebude připuštěn ke státnicím. Jenže nikdo neví přesně, co to je, neb se to mnohdy i každý semestr mění. Informace studijního oddělení a sekretariátu se mnohdy rozcházejí a jsou také občas opatřeny alibim „Nevíme to jistě.“ Kdo to ví jistě, se neví. Za této situace pak vzniká pochybný systém studentských tam-tamů.

3. teoretizování: Říkal jsem to za studia, říkám to i teď: poslouchat přednášky o tom, co bylo, že teď je Evropská unie, nebo o teoriích mediálních komunikací mě vždycky bavilo. Učit se to (nebo častěji jiné věci, třeba Paradigmatické systémy kultury) mi přišlo zbytečné. FSS a překvapivě i Katedra mediálních studií a žurnalistiky se vyznačuje kladením vysokých nároků na memorovací schopnosti studentů. A zavede-li se už na zmíněné katedře povinná praxe, dá to dost práce přemluvit vedoucího, že praxe v rozhlase a internetovém magazínu je též žurnalistickou praxí (můj případ, třeba se to od té doby změnilo). To se pak jeden plácá v teoriích vymyšlených lidmi, kteří třeba ani do novin nepsali, a když se pracně nabyté poznatky snaží uplatnit v praxi, je zpražen slovy šéfredaktora „Ale já to takhle nechci.“

4. anonymita: Souvisí do jisté míry s bodem 1, jehož je rozšířením i do řad lektorů. V důsledku ohromného množství přijímaných studentů dá jednomu pořádnou práci zapamatovat si jména svých spolužáků nebo (v případě lektorů) svých žáků. Nikdo neví, kdo jste, proč studujete, kam směřujete a co děláte. Škola se tak mění v továrnu na bakaláře/magistry. Státní závěrečné zkoušky jsou posledním pásem této manufakturní linky.

5. bourání mýtu vědy jako nezpochybnitelné instituce: Na to jsou expert právě sociální vědy. Stačí „jiný úhel pohledu“ a bakalářskou práci, kterou vedoucí označí za dobrou, označí její oponent jako nevyhovující, tedy o tři stupně hůře hodnocenou (můj případ). Představa o vědě jako něčeho spolehlivého vzala za své. Nejmenší společný jmenovatel pro dobrého sociálního vědce neexistuje.