Kapna v.2007

Jak do dna využít první pořádné dovolené? Zakončit ji non-stop pařbou? Hm, proč ne? Co třeba výlet do Prahy? MIDI LIDI a Digitalism plus podívat se, jak to točej ti v Praze (čti The Fakes a The Models), když my tu v Brně máme ty Greatest Hits Collective.

Rezervovat dvě jízdenky – jednu na pátou odpoledne, druhou na pátou ráno -, koupit vstupenku a s sebou dobrou náladu.

Jak to tam vypadalo, popsal dobře už Lukáš. Já bych asi k tomu dodal, že i přes špunty v uších to bylo ušiodrovnávající, že ty stroboskopy byly jen tak tak, rozvedl bych tu položku guest list (oblíbená to vyplísnívající pasáž mých reportů), i když tentokrát jsem měl víc pocit, že to ty „celebs“ i zajímalo (jako fakt), a příhodil bych zmínku o dvou maskotech následné after-party – Miss Blue-Velvet-I-Love-Every-Man a Mr Homeless-Dunno-How-I-Got-In-Here-And-Who-Let-Me-In. A pro nejbližší bych přidal mikropříběh o tom, kterak jsem vzplanul několikahodinovou platonickou láskou k mladičkému Hispánci, který ji však neopětoval (klasická love story s un-happy endem), a seznamoval se s UK-stags.

Jo a ti v Praze to točej dobře (The Fakes jsou hravější, víc jako GHC, The Models agresivnější a preciznější) a hlavně bylo fajn se bavit podobně jako třeba na Flédě a při tom slyšet i jiný vály.

Dospal jsem to v autobuse, odpoledne doma a postupně ještě během těchto dní.

Dobrá party.

… protitemelínští aktivisté z Rakouska se stávají našimi spolunocležníky a budou si muset najít jinou hru…

Hm, Ivo mě upozornil, že nosit na batohu placku s nápisem „Kluci, kde ste?“ může mít docela překvapivé následky. Teda ne že by na tom zas až tak záleželo. Nebo to vadilo. Nebo tak něco. Dobrý postřeh každopádně.

Zatím nikdo nic.

„Kluci, jestli budete mít čas, vytáhli byste stromeček?“ nadhodila kolegyně, když procházela obchůdkem. Kdy, když ne teď? pomyslel jsem si a jal se mít čas co nejdřív.

Stromek po loňském „sněhovém“ spreji vypadal jako plesnivý, to se vyřešilo smetákem a rychlou akcí na ulici.

Stojan nebyl úplně OK, křivost stromu se vyřešila víčkem na PET lahve vloženým pod jednu jeho nohu.

A pak se šlo zdobit. Začíná se žárovičkami. Napřed jsme je s Jirkou dvacet minut rozuzlovávali, pak společnými silami (zvolili jsme neobvyklou metodu – on motal stromem, já aranžoval žárovky) asi deset minut instalovali na strom, strčili do zásuvky – a nic. Doprčic.

Taky je u vás tak veselo?

„Since it's Christmas let's be glad…“

Už jsem s tím začal, jsou to dva týdny. Začněte s tím taky.

Nedokážu pochopit internetového providera, který své zákazníky pravidelně – jen co začne krápat, jen co trochu přituhne nebo v posledních dnech kolem deváté večer jen tak – odstřihává od internetového připojení.

Netbox se tak dostává do role komunistického diktátora, který diktuje, kdy kdo může užívat internet a kdy by měl raději spát. Budu už navždy muset chodívat spát o půl desáté a vstávat ve čtyři ráno, kdy připojení zpravidla jede jak ďas, abych stíhal dělat svoji práci? To přece nemůže ve třetím tisíciletí projít! Nebo může? Přeřadit! Navrhuji „přeřadit nebo u Semilassu poteče krev!“

Trávy na rozloučenou…

„Poslední koncert Bratří Orffů v Brně na velmi dlouhou dobu!“ lákal mě Lukáš (aspoň myslím, že to spravuje Lukáš) skrz Last.fm do Alterny. Ale milerád, bratříčci, řekl jsem si a čtvrteční večer v diáři bloknul domodra, kteroužto barvou zvýrazňuji soukromé ýventy.

Přicházel natěšen, odcházel oblažen. Jako rám pojali Bratři Orffové svou novou skladbu „Trávy“ – koncert jí otevřeli a pak „na velmi dlouhou dobu“ uzavřeli. V žebříčku skladeb roku ji mít nebudu, ale mezi těmi milými ano. Vláček z Bingriwingri pomalu odjíždí a Ivan se vrací – v rámci svých abstraktních vizí – do současnosti a reality.

Celý koncert pak působil on i celá skupina vyhraně, sehraně a sladěně. A tak svým způsobem nepřekvapivě – jako v reggae vyhrávce v rámci „Na hadím ocase“. Takže ona ta pauza k něčemu dobrá bude. Trocha nostalgie, krátký pokec a dovi a dopo a šáteček.

… a na rozloučenou

Z Alterny rovnou bílým popraškem na Flédu. První večer New New. Greates Hits Collective – beloved ones. Nálož hitů („fresh“ tip: The Selecter – „On My Radio“, rok výroby 1989!), kousek dortu (teda dva, no teda!), vše nejlepší, Metropolis, a pak pobavené pozorování okolí. Šéfka zmíněného média (šéfka? A já myslel, že ME má šéfredaktora, inu, už vím, jaké jsou vztahy mezi ČSA a Lufthansou, ale o těch médiích už ten přehled moc nemám :-/ ) se picla tak, že dováděla se samečkem typu „za střízliva bych o něj kolo neopřela“. Vše se násobilo její kamarádkou a jeho novopečeným (tedy ten večer vytvořeným) kamarádem a skončilo to bůhvíjak a bůhvíkde.

To pravé smutné vystřízlivění letošního New New následovalo ale až v pátek. Complainer mě nebavil ani na desce a posledních pár položek jeho koncertu, které jsem zahlédl, jen potrdilo, že přirovnání k Jamiemu Lidellovi kulhá na obě nohy. Tedy vyjma VJ-ingu, který jsem nazval analogovým: chlapík promítal na plátno přes gymplácký meotar, na nějž nasypával různé věci, promíchával je, pohazoval jimi a zase je odsypával.

Pak byl ten Rakušan, jehož jméno si (až na křestní Philip) nejsem schopný zapamatovat a podobně na tom byla jeho hudba. Prázdné nic. Příjemnou položkou byli Bodi Bill, jejichž koncert se ovšem jak na potvrou kryl se setem Sonorityho (přičemž když se nic nedělo na prvním pódiu, nedělo se nic ani na druhém). Pročež jsem se poté rozhodl zakončit nejen ten večer na Flédě, ale celé New New. Oproti loňskému megasoustu s přehršlí doprovodných akcí a – jestli mě paměť neklame – až třemi hudebními programy zároveň šlo letos o pidi jednohubku zasmrádající po smetišti dějin. A to je převeliká škoda přeškoda.

Koupil jsem si víc ramky. Do svého notebooku. Hned jak přišla, tak jsem ji začal natěšeně vyměňovat. Ještě v kanclu. Jenže to jsem neměl dělat. Zapomněl jsem, že s námi v mísnosti je náš externí spolupracovník. Přezdíváme mu DarkLord. Stačí aby se podíval na jakýkoli počítač a do pár minut, se stroj odporoučí minimálně do věčných lovišť. A co potom, když se dívá, jak měním RAMku.

Ano správně. Počítač jsem sice rozjel, ale vždy po cca 30 sekundách zamrzl. Nepomohly domluvy, výhružky, nouzový režim ani výměna původní paměti. Prostě nic. Tak jsem to nechal být a poté, co jsem přijel domů do holešova, začal jsem s reinstalací systému. Rozhlodl jsem se, že když už mám tolik paměti, proč nevyzkoušet Vistu, když už máme ty nevyužité firemní licence.

Vista mě příjemně překvapila. Instalace trvala oproti instalaci XP opravdu chvilku. Systém naběhl přímo v Aeru a já se do toho grafického rozhraní tak trochu zamiloval. Wow! Přišlo mi, že tento systém jede poněkud rychleji než starý XPčka. Internet Explorer a Windows mail startovali bleskurychle a já se jal dát si nějaký pěkný wallpaper. Jenže chyba lávky. Zapnul jsem wifi a systém mi oznámil, že teda jsem připojen v síti, jestli jí důvěřuju a tak, ale že mě na internet nepustí. Několik hodin jsem ho přemlouval, ale nic. Internet ani ťuk. Tak jsem si řekl že to nemá cenu, mám nějakou práci, ke které net nutně hned nepotřebuju, ale musím ji začít dělat. Připojil jsem externí disk, kde mám zálohy obrazů disků v programu Alcohol 120%. Ten jsem musel nainstalovat. Uprostřed instalace modrá obrazovka smrti. Restart. Blue screen, restart, blue screen, nouzový režim, bluescreen. Ha! Vytahuji instalační CD Windows XP a Vista letí z okna. Wow byl, ale já s tím počítačem potřebuju pracovat.

Ježišikriste, to je průser!

Teda zjistil jsem, že v tom nejsem sám: Karl, to už snad ani není blog, Tonda si posteskl docela nedávno, Lukáš si teda ještě neposteskl, ale na svoje „Bloguj, voe, ne? Víš, vo čem je blogování?“ už asi taky zapomněl a na Kapně se taky objevuje zápis jednou do měsíce (inu, dobrého pomálu). A přitom neříkám, že nežiju.

Poprvé jsem letěl letadlem. Typický letadlový panic – vyměnil si sedadla, aby mohl sedět u okýnka a celou dobu z mraků nespustil oči. Zatímco kolegyně vedle zelenala a zhluboka dýchala, on byl celý u vytržení z toho, že nad mraky už je pořád jen jasno, zatímco dole lidi nadávají na pokakaný počasí. A pak se zamiloval do Švýcarska až po uši a dal si předsevzetí, že bude pracovat jak najatej, aby si mohl obstarat domek někde u Engelbergu a lítat tam na víkendy a nakonec tam dožít svůj povedený život. Psaly se poslední zářijové dny.

A bylo toho víc, co jsem chtěl světu sdělit. Taky jsem se chtěl přidat na stranu těch, co si myslí, že napsat příběh z Chánova na web Národního odporu je vážně hloupaté, taky jsem chtěl napsat, jak málo teď poslouchám muziky, jak málo o ní čtu a že jsem s tím docela smířen, taky jsem chtěl napsat, že VyVolení jsou hodně velká nuda, a ještě jsem chtěl napsat něco, co jsem už zapomněl. Třeba příště. Třeba dřív než za měsíc.