Prý se plusové body u šéfové vždycky hodí, tak jsem vzal na právě uplynulý týden záskok na ostravské pobočce. Následuje tedy pár postřehů bezprostředně po návratu.

Město
Ostravu asi nikdy nebudu mít moc rád. Mám vždycky pocit, že když stavěli Ostravu, vybudovali napřed železnici, pak silnice se všemi těmi nadjezdy a podjezdy a tramvajovými kolejemi, podél toho železárny a podobné průmysly a někam do zbytku, zpravidla na okraj, sídliště a domy. Takže nasednete v centru a kodrcáte se třeba půl hodiny kolem ničeho, než dojedete tam, kam chcete. Veřejná doprava se navíc striktně drží hesla „Čím později, tím míň“, takže už kolem deváté(!) večer na svůj spoj čekáte třeba dvacet minut, když vám zrovna ujede. Vzbuzuje pocit, že ji tvoří tak sedm linek, které všechny jedou přes stejný, neuvěřitelně dlouhý úsek města a pak se jako pavouk rozprsknou do těch jednotlivých sídlišť. Všechno to jezdí po těch nadjezdech a podjezdech, což jen podtrhuje dojem určité nepřístupnosti a rozplizlosti jednotlivých míst (jako když třeba vystoupíte u zastávky, odkud máte bazén na dohled, ale musíte ujít ještě asi půl kilometru po tom nadjezdu, co vás po něm dopravila šalina, pardon, tramvaj, než slezete na nějakou přípojovou cestu).

Stodolní a Ikarus
Když už jsem byl vyslán do Ostravy, byl by hřích neprodloužit si pobyt o jednu noc a strávit ji na Stodolní ulici. O téhle legendě Česka toho bylo už napsáno tolik, že nemá smysl to moc rozpitvávat. Závěr, který jsem si udělal ze svého výletu já, je ten, že ta ulice je určená hlavně pro léto, protože v zimě s sebou pořád vláčíte ty bundy, které není v žádném z klubu kam odložit. Málo z těch „klubů“ navíc funguje jako kluby tak, jak je znám třeba z Brna, tedy část se stoly, část s regulérním parketem, v ideálním případě ta šatna. Na Stodolní jsou to povětšinou spíš hospody, kde hraje hlasitá hudba, zprostředkovaná ať už DJem nebo nějakým přehrávačem, a kde se tančí ve volných prostorách mezi stoly a barem. Výjimku tvořila například Ta Magika, kde jsem to nakonec zapíchl. Agresivní snad tech-house nebo mírnější techno pěkně odsýpalo, doprovázel to saxofonista a byl tam parket, co se otáčel. A ten Ikarus? To je ostravský buzinec, jehož vizitu jsem samozřejmě taky musel podstoupit, zvlášť když je od Stodolní, co by kamenem dohodil. Je to ale „jen“ bar, kde se hrají hity redcatovského střihu v úrovni hlasitosti takové, aby se dalo zároveň i vykládat, měl jsem dojem, že se tam všichni znají, necítil jsem se být součástí toho všeho, tak jsem asi po deseti minutách odešel.

Zpět na hotel jsem se dostal kolem páté a ráno jsem, ačkoliv jsem si to sakra nepřál, samozřejmě zaspal. V rekordním čase třiceti minut jsem se stihl umýt a sbalit (obvykle těmto úkonům spojeným se snídaní věnuji minut tak devadesát) a uhánět na vlak, který jsem, „zaplaťpánvu“ stihnul!

A další
Bylo fajn vidět svého starého prastrýce, který mi kdysi poskytnul nocleh během Colours, a po x letech Mengelise, který mě navíc vzal do své nejoblíbenější restaurace (shodou okolností je součástí Stodolní) na vynikající francouzskou palačinku, kterou jsem brkal ještě dvě hodiny poté… :-)