Mám několik málo minut do odjezdu žlutého busu, a tak zkouším možnost hupnout na net a vypustit všechno sémě, které se ve mně přes noc nahromadilo. (O odstavec později je jasné, že to dopíšu až po návratu domů.)

Cesta do Prahy OK, sestru jsem našel, u Martina (Klářina přítele) to bylo fajn. Za nocleh jsem pro každého měl lístek (nevyhraná cena z rádia), jenže měli oba nějaký psycho den, a tak odešli, v podstatě jen co jsme přišli. Naštěstí jsem později narazil na celou anglickou sekci rádia ve složení Tom „Killer“, Me-Paul a Me-Robin a užíval to s nimi. Což se zdálo jako velká náhoda, přičtu-li fakt, že jsem záměrně nekontaktoval Karla Veselého se žádostí o rande z obav, že bychom se stejně nenašli. Možná že i našli. Tak příště. Teď už k podstatnému.

Mateřídouška

Stihl jsem je asi jen tak tak, páč vyznat se v prostorách Abatonu chce krátký, ale intenzivní kurz. Netušil jsem, že v tom nejmenším a nejzastrčenějším sklepním prostůrku bude umístěna Blue Stage nabízející téměř to nejzajímavější z line-upu. Taky to tam podle toho vypadalo – narváno k prasknutí jen chvíli po zahájení festivalu. Škoda. A Mateřídouška? Dost inťoušské. Zpěvačka oblečená do svatebních šatů s kočičí maskou a škraboškou líně povlávala v hromádce plastové hmoty, zatímco její kolega obsluhoval hudbu, rezignující z drtivé většiny na písňový formát, a obraz. Ale v poho, v publiku bylo víc lidí, kteří byli víc mimo. A neříkám, že se mi to nelíbilo.

Floex a Ridina Ahmed

Mateřídouška skončila, chvíle na přesun, lidi se hemží a mně se daří dostat víc dopředu. Live processing Ahmedina hlasu s Dvořákovými plochami (zjednodušeně nahrávání smyček, jejich překrývání a efektování) byl fascinující i přesto, že potenciál VJingu nebyl využit naplno. Mám tím na mysli, že zatímco u kdejakého bandu můžete dychtivě hltat sóla, sledujíce prsty kytaristy, u laptopových umělců máte prd. Člověk je tak ochuzen o svědectví okamžiku vzniku, a může jen hádat, co je přednastaveno a co se doopravdy tvoří na místě. (Měl jsem se však dočkat, leč nepředbíhejme…) Nic to nemění na tom, že jsou oba machři a že Ridina je koňa jak sviňa (pro nezasvěcené – něco jako dost dobrá kost, machr v sukních a tak…).

Digitonal

Pro mě objev večera, přestože, co se týče pohledů do zákulisí, to bylo srovnatelné s Floexem – byli dva, jeden obsluhoval (asi) animace, druhý (asi) hudbu, oba proklepávali ruce, jak je bolely od kroucení čudlíky a klikání myší, ale co přesně dělali, se nikdo nedozví. Ambientní hudba hrající si citlivě se smyčcovým patosem i vokály však byla strhující dosti.

The Notwist

Zklamání večera. Mohli za to ale organizátoři, kteří špatně vychytali hype, který se kolem téhle bandy nakupí. Vypadalo to, že The Notwist chtějí vidět opravdu úplně všichni, co přišli na festival. V hale v tu chvíli bylo tak plno, že jsem uvažoval, co se stane, až kapacita bude skutečně zaplněna, a napadlo mě, že by se další lidi mohli spouštět zvrchu a vkliňovat mezi už stojící, a společně tak vytvářet živoucí skulpturu. Vedro a nedýchatelno a sardinkovatelno a zpoždění způsobily, že jsem si koncert moc nedokázal užít, přestože Notwist mají melodie dost silné a v mém line-upu byli nejvíce live (ano, čtete dobře, Petře Fialo, elektronická hudba se dá zahrát live), což je šlechtí i přes drtivé přesahy do rocku (ano, stále čtete dobře, Petře Fialo).

Jamie Lidell

Pro mě vrchol večera (aneb v nejlepším se má přestat, takže poté pá pá) a hned zkraje roku kandidát na letošní nejlepší koncert. Show s velkým S. Spojení Lidell a Fiasco zdálo se vražedné (jen mi bylo líto, že i sám Lidell tak hnusně zazdíval třetího muže v pozadí, anonymního DJe) a nasolilo do lidí neuvěřitelnou nálož energie. Pablo Fiasco snímal Lidella třemi kamerami, prokládal ho dalšími smyčkami a, ano, tehdy došlo i na záběry na Lidellovy ruce jeho práci s mašinkami. Teda ne že bych byl nějak chytřejší, nemám absolutně žádnou představu o tom, co ten chlap používal a jak to funguje, ale ten výsledek byl strhující. Lidell vytvářel vlastní remixy svých písní, dokázal, že elektronická hudba může znít naživo zcela jinak než z desky (ano, Petře Fialo…) a i přes složitost melodií si zachoval jistotu v hlase a bylo na něm vidět, že si to kua fakt užívá, což následně zcela spolehlivě přenesl na lidi. To se nedá popsat, kdo nezažil, nepochopí.

Shrnutí? Myšlenka a koncerty na jedničku, s organizací to do příště vychytáme, abychom měli jasnou představu, kolik který prostor pojme lidí – už víme, že experimentální elektronika má fanoušků dosti, takže to nebude velký problém. Taky dáme bacha na fungující techniku, aby nevznikaly moc velké časové skluzy, a budeme mít festival jedna báseň.