Málokdy píšu o svých pocitech. Teď ale chci. Potřebuju. O tom koneckonců blogování taky je. Cítím se pod psa. V rádiu z legrace pustím „Láska je láska“ od Lucie Bílé (pochopitelně ne jen tak, mělo to svou logiku a svůj důvod), netuše, že mi za to hrozí takřka trest smrti. Můj méně oblíbený hudební dramaturg se na mě za tuto anarchii oboří v okamžiku, kdy má píseň třicet sekund do konce (čili třicet sekund před tím, než jdu do vysílání). Protože to je cholerik, dá mi jako melancholikovi velkou práci vstřebat jeho plamenný výstup plný pokut („Ale Bílá na našem rádiu nikdy nehrála, proti tomu celou dobu bojujeme!“ Co na tom, že píseň od Bílé zazněla zrovna v jeho pořadu minulý týden, neb ji složil jeho host Jan Budař?) V hlavě mám spoustu argumentů, ale nemám sílu vytahovat všechny. Zásadní rozpor je v našem pohledu na humor (ač uznávám svou chybu v informačním šumu). Do toho mě ještě teď čeká opáčko všeho, co se stalo mezi pokusem o Evropské politické společenství a smlouvou z Nice, čili potřeba koncentrace a čisté hlavy, páč zítra mám zápočet. Není to ideální chvíle na to, opít se z levného vína z petky?