Ve Filteru psali, že letošní hudební rok bude mimo jiné ve znamení retra devadesátek. Hlavně grunge a rave. Osobně návrat 90. let do muziky čekám už asi rok a, uvažuje střízlivě, myslím, že to možná ještě rok počká. Nic to ale nemění na pocitech, které při četbě podobných proroctví mám:

Lukáš Franz konečně bude mít čas na sebe, svou milou a vůbec (nic ve zlym :-) ). Kytarovky půjdou do háje, zůstanou dvě tři, co vážně stojí za to. Vzduch se pročistí.

Grunge mě asi zase nechá klidným. Nostalgie se nedostaví, protože Nirvana mě míjela, protože…

Protože rave se mě zase zmocní jako tenkrát. Teda… rave. Spíš ty (z dnešního pohledu) mnohdy obludné dancefloorové odnože. I tak se ale nemůžu dočkat, až zase budu číst/psát: On urostlý černoch. Bývalý americký voják (od námořnictva) zběhlý do Německa. V projektu (na kapely se nehraje) rapuje. Ona bledá blondýnka. Původem z Německa, nebo z oblasti Beneluxu. Je tak hezká, jak neumí zpívat. Má být vidět a má být hezká. Ve studiu za ni její party nazpívala anonymní zpěvačka. Tahle nostalgie mě bere. Z téhle nostalgie jsem stáhl pár songů Cappelly (jasně, byly celkem shitózní, prostě jsem měl chuť) a Centory (ti mě berou ještě teď). Překvapilo mě, že to někdo ještě sdílí.

Ach, retro devadesátek. Těšíte se? Těšte se. Od nové Madonny už je k tomu jen krůček…