Teda zjistil jsem, že v tom nejsem sám: Karl, to už snad ani není blog, Tonda si posteskl docela nedávno, Lukáš si teda ještě neposteskl, ale na svoje „Bloguj, voe, ne? Víš, vo čem je blogování?“ už asi taky zapomněl a na Kapně se taky objevuje zápis jednou do měsíce (inu, dobrého pomálu). A přitom neříkám, že nežiju.

Poprvé jsem letěl letadlem. Typický letadlový panic – vyměnil si sedadla, aby mohl sedět u okýnka a celou dobu z mraků nespustil oči. Zatímco kolegyně vedle zelenala a zhluboka dýchala, on byl celý u vytržení z toho, že nad mraky už je pořád jen jasno, zatímco dole lidi nadávají na pokakaný počasí. A pak se zamiloval do Švýcarska až po uši a dal si předsevzetí, že bude pracovat jak najatej, aby si mohl obstarat domek někde u Engelbergu a lítat tam na víkendy a nakonec tam dožít svůj povedený život. :-) Psaly se poslední zářijové dny.

A bylo toho víc, co jsem chtěl světu sdělit. Taky jsem se chtěl přidat na stranu těch, co si myslí, že napsat příběh z Chánova na web Národního odporu je vážně hloupaté, taky jsem chtěl napsat, jak málo teď poslouchám muziky, jak málo o ní čtu a že jsem s tím docela smířen, taky jsem chtěl napsat, že VyVolení jsou hodně velká nuda, a ještě jsem chtěl napsat něco, co jsem už zapomněl. Třeba příště. Třeba dřív než za měsíc.