Je to prostě tím, že mám za sebou osobní zkušenost s aktivním telemarketingem. Takže když ta slečna zavolala, neposlal jsem ji do háje, ale trpělivě vyslechl (byť v pracovní době… pššš) a pak řekl, že nemám zájem. Načež se ji – jako správnou pracovnici telemarketingu – podařilo mě přesvědčit. Kreditka od Citibank je zdarma, tak proč ji nemít? Jen tak, řekl by Dubra. A proč ne? řekl jsem si já. Embossovanou kartu koneckonců nemám a může se (a bude se) velmi brzy hodit.

Splňoval jsem všechny podmínky k tomu stát se úspěšným držitelem karty zdarma. Tedy až na to, že na rozdíl od snad všech ostatních se má pracovní doba kryla s pracovní dobou slečny telemarkeťačky a pána obchoďáka. Nu naháněli jsme se riadně. Nakonec se dobrá věc podařila, já podepsal žádost a čekal na obálku s kartou.

Když obálka přišla, zdála se býti dosti měkká na to, že měla obsahovat plast. Jasně, nebsahovala. Jen strohé konstatování, že mojí žádosti nemůže být v tuto chvíli vyhověno. Protože se moje jen tak mezitím z turistických důvodů změnilo na opravdovou potřebu, šel jsem si do Citibank pro důvod, proč zrovna já teda jako nakonec mám ostrouhat mrkvičku. V Brně ho neznali, slečna mi ochotně vytočila číslo do pobočky v Praze, kde jsem se dozvěděl, že ty důvody se nesdělují.

Takže napřed jsem nechtěl, pak chtěl a nakonec nemohl státi se klientem Citibank. Škoda. Kreditka od Spořky je na cestě a i když nebude frí, kůl a hepi a zdarma, bude mi prozatím stačit. Na život i na jen tak. Děkuji.