Nechápu se a začnu se za to mlátit: Místo usilovného vědeckého bádání remediovaného v patnáctistrán­kovou oborovou práci lítám z koncertu na koncert, a psychicky se tak zřejmě připravuju na okamžik, kdy i já rozšířím řady uživatelů Lexaurinu, na němž podle mé spolužačky „jede“ celá katedra politologie. Stejně mi to ale nedalo a když byla příležitost vidět někoho dobrého (nebo zajímavého v nefloskuloidním smyslu slova), nemůžu zkrátka odolat. Takže kde jste mě mohli v posledním měsíci, respektive čtrnáctidenní identifikovat?

Skyline
To byl jen takovej předvoj, netušil jsem tehdy, jak daleko to zajde. Víc tady. Zůstal ve mně vjem nechutně nacpané Flédy, která srážela dojem z koncertu.

kNot Photogenic
Tím to vlastně začlo doopravdy. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem přímo na Flédě(!) ztratil špunty do uší (ale ta paní v lékárně už mě zná, a posledně jsem si koupil hned dva balíky), nebo tím, že ač zdarma, bylo na Flédě poloplno, takže i v kotli, kde jsem se ocitl, bylo dost prostoru na paření, každopádně to byl neuvěřitelněj nářez. Ten koncert jsem si vážně užil. Kapela sehraná a sebejistá. Bomba. Večer v rámci Jim Beam Music měl jednu vadu v podobě obludného zpoždění a ještě navíc neavizovaného warm-upu, takže všechno začlo o dvě a půl(!) hodiny později. Naplácat za to na holou!

Värttinä
Tyhle finský divoženky a jejich doprovodný band jsem si šel na Flédu objevit tři dny na kNot Photogenic. A nebyl jsem moc zklamaný. Na trojici blondýnek se pěkně koukalo už jen z principu, přičte-li se k tomu fakt, že dokázaly za užití minimálních prostředků udělat maximální show, šlo o kvalitní zážitek. Přítomnost spolužačky, která si ve čtyřiadvaceti letech bůhvíproč puberťácky ujíždí na všem, co páchne po Finsku, vlastně nebyla vůbec překvapující. Negativní byl fakt, že se to všechno odehrálo v „jakémsi“ klubu a ne na náměšťském zámeckém nádvoří jednoho červencového večera. To by teprve bylo něco.

Bratři Orffové
Další tři dny a další koncert. Jim Beam Music přivezl/a/o na Favál Bratry Orffy. Nemohl jsem chybět už z toho důvodu, že nebydlím daleko, lákadlem ale samozřejmě bylo „Bingriwingri“ live. Na to se ale zase pitomně čekalo, páč nikdo nikomu neřekl, že ještě musí před tím „zahřívat“ DJ. I když lounge mám rád, jsem radši, když o warm-upech vím předem. Koncert ale nezklamal – samply z desky převedeny naživo, či vynechány (což skladbám neškodilo), a skladby házené tu do jazzu, tu dokonce do reggae („Odcizení“) či rocku („Vzduchem“). Jo, a zvláštní bylo, že nejvíc nejodvázanějších fanoušků bylo mužského pohlaví. Pohodička.

Bruno Ferrari
Tak tam jsem vůbec nechtěl jít. Ani přes AdaMMovu ICQ pozvánku. Oborovka na krku, oslava narozek rádia hned druhej den, Ferrari, o kterým nikdo neví, co si má myslet… díky, stačí mi to příště. Pak jsem se ale dal do řeči s Kombajnem, kterému se nakonec podařilo mě překecat (no neberte to, zadarmo, ještě žranice a ještě brněnská fotografická celebrita… ovšem rozhodně nečekejte sex – moje heslo večera ;-) ). Pitomý neohlášený warm-up mě vytočil k nepříčetnosti, a tak jsem se šel projít do deště. Krátce po mém vypadnutí z Mersey určitě BF začal hrát, páč jsem po návratu stihl asi posledních pět skladeb. Ve všech měl technické problémy, u nichž jsem nenacházel vysvětlení (minidisc takhle neskáče, cédo snad nepoužívali… záhada), přesto jako show to fungovalo skvěle. No a ta žranice? Ty brďo, tolik různých nových chutí… Nikdo nevěděl, jak se tohle a tamto jmenovalo, ale chutnalo to báječně.

I Am X, The Nihilists
Rádio slavilo rok existence ve velkým stylu. No jasně, oslava byla spíš sekundární, ač paralelní akcí ke koncertu I Am X, ale i tak… Myslel jsem, že už se mi to nestane, ale tehdy na to došo: Po dlouhý době jsem se zabouch do cédéčka, který by se mi asi nelíbilo (přinejmenším tak moc), kdybych to neviděl naživo. „The Alternative“ I Am X je prostě nářez jaxviňa, i když ho ocením (stejně jako nový Placebo) až na podzim. Ale i když prší… Při projekcích, při nichž obvykle utíkají návštěvníci ze sálu (vrtání se v oku, bloody-hrátky býka s toreadory…), nikdo neutíkal, možná proto, že na ně přes světla nebylo moc vidět. Nihilisti mě tak moc nebavili. Co mě dostalo nejvíc, byla afterparty v podání našich Greatest Collective DJs (Me-Paul, Me-Robin a Killer). Pařilo se jen na hity, ale jen na hity z rádia, takže je jasný, o co šlo. Koncentrovaná zábava. Zážitek numero uno.

Lenka Dusilová
To byla pauza asi čtyři dny. Možnost doprovodu zdarma místo pecky Ondry nakonec využil Svojda s Kamilem a Helena. K tomu sraz s Pavlem Novákem (kolega Ševela mi nějak vypadl z hlavy, sorry, příště), takže partička k pohledání. A koncert? Zuzana Dumková by zapadla víc na Folkovky, ale Lenka byla dosti dosti dobrá. K tomu heslo „Co dokážou světla“, platonické pohledy k Martinu Ledvinovi (tedy jestli existuje něco jako „můj typ“, tak on tam patří, ale spíš jsem se tím bavil) a obdivné pohledy ke klávesistce Beátě, která v jednu chvíli dokázala celou flédu přesunout do Vídně na koncert Jazzanovy (klobouk dólu).

-123 min.
Dojezd včera v rádiu v rámci posledního Navostro. Překvapilo mě, že Zdeněk Bína, ač si jistě vedom svých pěveckých a instrumentových kvalit, nepůsobil při rozhovoru jako namyšlený hovado. Vůbec celá trojka byla pohodová.

A dál?
Dál nic. Tady kapitola končí. Nechal jsem si ujít Majáles (a nechal sen vidět J.A.R. snem), páč jsem tušil, že s dopravou se to nevychytá, nechám si asi ujít i Rio de Riviera. Ale možná hopnu na Groovey. Pamatuju si je, jak ještě jako šestnáctiletí (nebo osmnáctiletí?) hráli na Opscéně na Folkovkách, navíc když už nepřijedou Kings of Convenience, musí mi stačit revival Simona & Garfunkela.