Dvě hlavní věci mi moje práce dává. Vlastně tři. Zkušenosti, zážitky a kontakty. Do té druhé kategorie může spadat i úterní večer. Jmenoval se Emirates Party.

  • Jasně, bylo to trošku víc „Emirates“ než „Party“.
  • Ale zase se tomu nevyhnuly roztomilé chyby, které kvazidubajský luxus jedné brněnské posh-restaurace srážely do „všichni-jsme-jen-lidi“ kolejí.
  • Jako třeba nesoulad mezi projevem šéfa české pobočky a ajťákem, který obsluhoval powerpointovou prezentaci.
  • Nebo okamžik, kdy někdo přišlápl audio káblík, takže se ty břišní tanečnice místo na Čankišou vrtěly do tichého chrčení. A pak to zabalily.
  • Vlastní plat je hezká věc, ale i když těch peněz je relativně dost, je třeba si položt jasnou otázku: Kdy se člověk zase podívá do nějaké takovéhle restaurace?
  • Za dlouho. A v souvislosti s tím, že kromě a pití je zadarmo, je třeba pokelyšovsku vyrazit ke stolům a dlabat. Pravé tiramisu, ještě další italský moučník, jehož název jsem zapomněl…
  • a gurmánským vrcholem večera se po třech minutách usilovného sbírání odvahy stávají… CHOBOTNIČKY. Výsledek? Docela se to dá.
  • Modlit se, abych při své smůle nevyhrál voucher na pronájem Mercedesu. Tohle nabourat…
  • A nevyhrát v losování ani ty letenky do Dubaje… No možná dobře, letenky zdarma, ubytování na čtyři noci za dvacet tisíc, tomu se říká danajský dar.
  • Zkoušet dál. Thajskou masáž. Ale jeden z nás – já, nebo ta Thajka – něco udělal špatně. Záda mě pobolívají ještě teď.
  • Jako pozornost si odnést láhev argentinského vína.

Dobrá akce.