Já teda nevím, ale na opakující se historii zřejmě něco bude. Iva jsem oslovil já (jako Tomáše), v podstatě jsem ho na rande uhnal (původně nechtěl). Je mu dvacet (jako Tomášovi), studuje Mendlovku (jako Tomáš, sesterský obor, se divím, že se neznají) a jiskra přeskočila hned na prvním rande (jako u Tomáše).

Cítím, že do toho zase začínám padat. Doháním resty – čtu blogy, ale nebaví mě to, měl bych doposlouchat asi patnáct Jukeboxů na musicserveru, abych byl v obraze, ale nechce se mi do toho, ještěže stíhám (neb musím) aspoň korektury a rádio. Ale chtěl bych být s ním.

Jenomže! Nebyl by to Věžňa, aby v tom nebyla nějaká komplikace. Týden známosti a budování vztahu a pak… tradá… Ivo odjede na dva měsíce do Rakous na praxi. A co teď? Cítím to datum jako nepříjemný deadline, do kterého se musím rozhodnout, jestli tento týden pojmu jako začátek vztahu, který bude pak hned zkraje (kdy bych s ním chtěl/potřebo­val/měl být každý den) přerušen, nebo jen jako „táborovou“ romanci. Dva měsíce je dlouhá doba, říkali mi to už aspoň tři lidi, hraničilo by to se sebetryznou, na druhou stranu cítím, že je mi s Ivem strašně fajn a že bych se měl pokusit to vydržet. Pokusit…

Aktualizováno: Tak jsem to zkusil risknout. Mám kluka. Na týden, nebo na hodně dlouho. Spolubydlící Petra řekla, že to prostě vydržím, tak to prostě vydržím.