Oborová práce se cílí k řiti. Slovy vedoucího je obhajitelná, a to je dobře. Během zítřka ji dokončím definitivně. V pondělí do tisku a rovnou na sekretariát. Takže na poslední chvíli. Přesně jak jsem nechtěl. A přesně jak jsem věděl, že to dopadne.

Podobně dopadá esej do kapitol z bla bla (familiární označení pro kurz Kapitoly z dějin českých médií II). Má to být o Havlíčkově knize „Petrolejové lampy“. Naštěstí se to čte dobře, přestože mi spolužák Petr lhal, když říkal, že má jen sto stránek. Houbeles, tři sta. Takže odevzdání taky na poslední chvíli. A ty dny jsou tak krátké…

Blíže nespecifikovatelné a prudce tajemné elektrické dobrodružství, které se odehrálo doma minulý pátek v noci, mělo za následek výpadek elektřiny v celém bytě. Po nahození pojistek se ukázalo, že až na jednu věc vše funguje. Žel touto věcí byl zdroj domácího počítače Arnolda. Takže víkend bez netu. Byl jsem rád, že mám Mazla, na kterém můžu psát alespoň tu oborovku. Ale jinak to byla taková takřka rousseaouovská zkušenost. Oprava se bude naštěstí pohybovat jen kolem šesti set.

Konečně! Konečně! Konečně po n letech jsem šel dne kytkové charity místy, kde zároveň byli skautíci, co ty kytky prodávali. Vlastnoručně vyrobený měsíčkový květ, na jehož dvou bílých stužkách stálo „Příště si mě najděte“, můžu definitivně vyhodit.

Komentářový absťák zažehnán. Pod recenzí na „Poison On Your Spoon“ Nieriky (tu) se strhla bitva. Protože nejsem Franz, který může psát recku na cokoliv, a stejně se pod jeho článkem bude bojovat s intenzitou dva komentáře za minutu nepřetržitě po dobu čtrnácti dnů, a tak samozřejmě ztrácí zájem i schopnost dění sledovat, zapojil jsem se dokonce i do debaty. Chybělo mi to. Ale s některými lidmi se bohužel nedá bavit.

Ono taky úplně nejde chválit jakoukoliv desku, když už jste slyšeli tzv. dost-možná-skladbu-roku. Daisy Daisy – Michelle Plays Ping Pong můžete slyšet na rádiu… hádejte jakém? (Počtení.) ;-)