Cleavage – Justin Timberlake vs. Moimir Papalescu & The Nihilists – já vs. Ondra
To, že s Ondrou máme odlišný hudební vkus, ví každý, kdo občas zabrousí na pravou dolní část Kapny, kde se zobrazují Last.fm záznamy. Občas vedeme i diskuze na téma Jak se ti to ne/může líbit? Naposled jsme se takhle vypolarizovali u „FutureSex/Lo­veSounds“ Justina Timberlakea (Ondra – „Nesnáším kastráty!“, já – co nevidět odkaz na makro – ano) a „Lewis Neptune“ Moimra Paplescu & The Nihilists (Ondra – „Na koncert bych nešel, ale do sluchátek je to super,“ já – co nevidět odkaz na makro – ne)

Je Last.FM krokem k čipové totalitě?
Helena prohlásila poměrně chytrou myšlenku, že se na jedné straně všichni pzkostlivě bojíme o své soukromí, čipové totality, a na druhé vesele sdílíme třeba to, co posloucháme, a vesele to ukazujeme celému světu. ne že by šlo o nějakou tragédii, ale k zamyšlení to rozhodně je.

Guillemots a Sandi Thom – asi ne
Karl je miluje. Koho? Guillemots. Nejde jinak, je třeba tomu přijít na kloub. Jenže mi to nějak přes ty boltce neleze. Tři poslechy jsem se musel překonávat neodvrhnout desku „Through My Window Pane“ tím, že je příšerně nudná. Nakonec jsem přišel na to, co mi na ní tak vadí. Kytary. Guillemots je totiž kytarovka bez kytar. Ne jako Keane, kde drnkání supluje piano, tady je jakoby zapomněli nahrát vůbec, takže to album zní jako nedodělané. Nuda. Bohužel. Ani Sandi Thom a její „Smile… It Confuses People“ mě tak moc nebere, přestože na ni nadává ta „jen“ milá Lily Allen. „I Wish I Was A Punkrocker“ je skvěle minimalistická hopsajda s ještě skvělejším textem (čím míň nástrojů, tím líp vnímám text, vy taky?), ale zbytek alba je „jen“ milé country. „Jen“ milé. Jako třeba Jewel (lup – facka od Tomáše).

Volby – určitě ne
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl podruhé v životě nevyužít svého volebního práva. Původně jsem se chtěl rozepisovat o důvodech, ale pak si říkám – znáte mě a můj postoj k politice. K čemu senát, když nemáme ani vládu? A stejně to nestíhám, prostě celkově se mi ty volby nějak nehodily.

Hype roku 2006 – MOLESKIN… totiž Cambellova polívka!
Kdo nemá bloček/diář/aspoň vytržený papír značky Moleskin, je out. Psával do něj Hemingway. Že je to mengelismus, jsem Michalovi řekl do očí a nestydím se za to. Myslím si to pořád. Byť u něj jsem cítil, že si tím hlavně udělal radost. Takže potud vše OK. Co se ale strhlo následně „v té naší partě“ (© Mengelis), nechápu. Když jsem od Ondry čerstvě omoleskinovaného dostal taky jeden takový bločíček, nenapadlo mě nic lepšího, než ho rituálně spálit, natočit to na video a umístit na Youtube. Zakázal mi to. A tak se s ním učím žít. Vlastně je ten život úplně stejný, víme? V souvislosti s tím bych chtěl upozornit, že obchodní řetězec Tesco začal distribuovat Campbell's Soups – cpal se jimi Warhol. Tak šup šup… Kdo se tím nebude krmit v obědových pauzách… ;-)

Co ještě víc k Floexově novince? Nic.
Blog je někdy přítěž. Až někdo bude dělat rozhovor s Floexem o jeho novém albu, nemůže se zeptat, jak vznikalo, v čem je jiné a další obvyklé otázky. Proč ne? Protože Tomáš se ze všeho důkladně už vypsal.