Kapna v.2007

Jo jo, je to tu zase. Konec roku a s ním takové to domácí sežvýknutí hudebních počinů. Letos jsem s tím musel trošku pohnout, páč selekce vyjde i na musicserveru a já nechtěl zůstat mimo. Pročež jsem ovšem nestihl vstřebat (či vůbec slyšet) mnohé z (pro mnohé) zásadních věcí. Takže se to tady trošku bude možná ještě měnit. Pro zmíněnou selekci jsem musell namoci svou hlavu pořadím, leč jak známo, žebříčkovatění hudby já nerad, takže tu je komplet (s přihlédnutím k okolnostem) alfabetikálně:

Alba
Belle and Sebastian – The Life Pursuit
Calexico – Garden Ruin
Charlotte Gainsbourg – 5:55
Get Cape. Wear Cape. Fly – The Chronicles of a Bohemian Teenager
Glen Hansard and Markéta Irglová – The Swell Season
Herbert – Scale
IAMX – The Alternative
Jamie Lidell – Multiply Additions
Justin Timberlake – FutureSex/Love­Sounds
Lo-Fi-Fnk – Boylife
Milosh – Meme
Miou Miou – La la grande finale
Nelly Furtado – Loose
Peaches – Impeach My Bush
Placebo – Meds
Priessnitz – Stereo
Psapp – The Only Thing I Ever Wanted
Semifinalists – Semifinalists
Southpaw – Heart Disk
Skye – Mind How You Go
Sufjan Stevens – The Avalanche (Outtakes and Extras from The Illinois Album)
William Orbit – Hello Waveforms

Měl-li bych vybrat album roku… že se ptáte: Herbert – Scale

„No jo, kdyby za tím vším nebyla hromada prachů, už dávno by si byla Dáda uvědomila, že je stejně dobrá zpěvačka, jako se dobře domluví na Rwandě.“
(Martínek, Jan: recenze na album „Škola zvířátek“ Dády Patrasové, in: Rock & Pop 14/1991, r. 2, Lidové noviny, Praha 1991, s. 20.)

„Plavovlasá hvězda pak do těch vesměs ‚latinou‘ nasáklých kompozic předvádí, co umí: totiž haleká, brblá, kvičí, ševelí, hýká, vříská a vůbec vyluzuje všemožné hrdelní (ach, jak laciná hlásková záměnka se zde nabízí) zvuky, a to převážně témbrem, jemuž se lidově říká telecí.“
(Wunsch, Jan I.: recenze na album „Nekonečný šum“ Dana Nekonečného, in: Rock & Pop 11/96, r. 7, Muzikus, Praha 1996, s. 87.)

„Připomíná Marianne Faithful, ještě než překročila hranici hlasové obnošenosti, za níž se žel už jen kokrhá.“
(Lipčík, Roman: recenze na album „23rd Street Lullaby“ Patti Scialfa, in: Rock & Pop 8/2004, r. 15, Muzikus, Praha 2004, s. 74.

"Jaké soubory si můžu koupit? / Jaký formát souborů používáme?
V našem obchodě si můžete stáhnout soubory v široce podporovaném formátu Windows Media Audio file (WMA) zakódované na 192kbps a chráněné Microsoft Windows Media Digital Rights Management. Pro více informací o tomto systému ochrany prosím klikněte zde."

(Zdroj: Sekce Otázky a odpovědi serveru i-legalne.cz)

A wéemáčka jsou jako daleko šířeji podporované formáty než mp3? Co budou dělat všichni majitelé iPodů a dalších mp3-only a mp3+ogg-only přehráváčů? Používá dnes někdo ještě wma? Co to je za blbost?

Na Nově se nečekaně drandilo v motokárách dýl, než by kdo čekal. Nezaregistrovaly to ani webové televizní programy. Stojí desítka finalistů SuperStar nervózně kdesi, napjatě čekajíce na režisérův pokyn „Dodrandili, jedeme!“, nebo ne? Kde jinde by se člověk měl tuto informaci dozvědět, než u zdroje samého? A hle!

Spadlo s nimi letadlo! Stejně jsem věděl, že třetí řada SuperStar je ztracená…

(Zdroj: nova.cz)

Prolog: Jo, nedělám skoro nic jinýho.

„V zájmu spravedlnosti je třeba přiznat, že Amarok lze s úspěchem pustit v nestřeženém okamžiku, kdy se návštěva pustí do jídla. Jinak ale stojí za starou tubulární belu.“
(Klusák, Pavel: recenze na album „Amarok“ Mika Oldfielda, in: Rock & Pop 2/1991, r. 2, Lidové noviny, Praha 1991, s. 20.)

„‚Až poprvé sáhnete na kozy své spolužačce,‘ napsal nedávno jedenz novinářů New Musical Expressu na adresu metalových fans, ‚pochopíte, že populární hudba je o všem jiném než o Satanovi.‘ A svůj shazovačný výklad doplnil odkazem na jistou odbornou psychologicko-sexuologickou studii, která prý objevuje shody mezi tempy chlapecké onanie a trashem.“
(Vlček, Josef: recenze na album „Death Metal Session“, in: Rock & Pop 7/1991, r. 2, Lidové noviny, Praha 1991, s. 20.)

„V ložnicích působí Enigma trochu jako afrodisiaka a soft porno a který kritik-škarohlíd ji takto neokusil, dává zpravidla jednu hvězdičku. Já uděluji tři…“
(Tůma, Jaromír: recenze na album „MCMXC a.D.“ skupiny Enigma, in: Melodie 12/91, r. 29, Panorama, Praha 1991, s. 27)

„Moje dvanáctiletá neteř pravila, že deska je hezká, protože je červená. (Mínila vinyl.) Na dotaz, jak se jí líbí písničky, se jaksi provinile usmála a pokrčila rameny. Její šestnáctiletá sestra prohlásila, že je to volovina a Medvědi nevědí byli lepší s Mládkem.“
(Knechtl, Karel: recenze na album „Škola zvířátek“ Dády Patrasové, tamtéž, s. 29.)

„Dovedu si představit, že se jistě najdou mnozí, kteří si po poslechu desky budou myslet, že k řešení současných problémů opravdu stačí vyčistit si těžké boty, oholit hlavu a vyhnat všechny nebělochy a komunisty někam do Asie a Afriky. Na druhé straně obdivuji, jak si dovedou dělat legraci v dobrém smyslu slova z vlastní desky (Naše krásná…) i z vlastního hnutí (Zpráva pro tisk, Prima večer). Je vidět, že si lidé z Orlíku sice věří, ale nejsou touto vírou zaslepeni.“
(Adamovič, Ivan: recenze na album „Demise“ skupiny Orlík, tamtéž, s. 29.)

„Dosti otřesnou technickou kvalitu nahrávky by snad mimořádná atmosféra koncertního provedení mohla ospravedlnit: nic takového na mne však z desky nesálá, byť zpěvák Zóny publikum velmi spontánně povzbuzuje: ‚Dávajte ruky nad hlavu, kokoti, dáme, poďme, poďme, ruky, do piči, ruky, všeci ruky, sme v Prahe, do piči, hlavnom meste našej republiky.‘“
(Riedel, Jaroslav: recenze na album „Akce punk“, in: Melodie 4/91, r. 29, Panorama, Praha 1991, s. 29.)

Náplní práce ochranky u vstupu byla opět ona pseudodadaistická činnost – šacování a zabavování vlastního pití. Urputně přísnou důslednost pořadatelů v této věci nepochopím nikdy v životě. Protože jsme neměli novinářský vstup, mohl jsem snadno u vstupu přijít o minidisc. Jenže gorilu nechal mikrofon i s nahrávacím zařízením naprosto v klidu („Co je v té brašně?“ – „Minidisc.“ – „Aha.“), daleko víc ji zajímala má po tříapůlhodinové cestě prázdná(!) petka („To pití musíte nechat tady.“ – „Ta flaška je prázdná, ale klidně si ji nechte, když chcete.“).

Liberecký kraj se pyšní významnou památkou odkazující na nostalgii ných mladých let. Poznal jsem ji okamžitě. „Třeskoprsky!“ vykřikl jsem samovolně, když se za okny vlaku objevil Bezděz. To, že se mu v komiksu říká Bezzub, že Třeskoprsky jsou samotné Doksy a že jsem celou noc trsal u Blaťáku, jsem si dohledal až teď.

Na nádraží jsem se, poslouchaje cizí rozhovory domorodých teenagerů dozvěděl, že mimo technoparty se na jiné pláži konal koncert Kabátů! Tomu říkám možnost volby. Jo a chatka stojí sto páďo za noc, nezáleží na tom, kolik vás tam je. Vyjde levněji než stan.

Vtip reportáže bude spočívat v tom, že za Rádio Student tam nebyl vyslán David, ale indický kamarád Jáma Ráma, rostoucí rozhlasová celebrita. Anye z Alviku se to vysvětlovalo daleko hůř než třeba kolegovi Orbithovi, nějak jí to prostě hlava nebrala, ale nakonec jsme se domluvili a rozhovor proběhl bez větších problémů.

Boy George hrál ve výrazném třpytivém klobouku, který byl to jediné, co bylo vidět, když se obraz kamer, které ho zabíraly, promítl na projekční plochu. Kdyby byl za sebe poslal někoho jiného, nebo pod touto značkou vystupovali titíž lidé, kteří koncertují pod hlavičkou Groove Armada, nikdo by si toho byl snad ani nevšiml.

Naopak Toma Holkenborga aka Junkie XL poznali všichni. Fotek má spoustu, ukazuje se rád a stejně tak rád se předvádí. Hrál na fiktivní kytaru, hopsal, bavil se.

Zábavná byla taky hudební zásoba mnohých DJs. V diskotécé žádného z nich nechybí taková jména jako Michael Jackson, Depeche Mode, Coldplay, Blur či Bloc Party. Všechny samozřejmě v poněkud jiných verzích, než jak je běžný rozhlasový posluchač zná, mnohé však natolik populární, že během noci zazněly i dvakrát.

Skomírajícímu XMAGu se podařil vcelku dobrý tah – prodávat bývalé přílohy jednotlivých čísel coby samostatná cédéčka. Při hromadné koupi za velmi příznivou cenu. S Helenou jsme nad ránem odcházeli těžší o pětadvacet placek, lehčí o dvě stě padesát korun (slečna nám opravdu upřímně poděkovala – její náklad při cestě domů byl o pětadvacet placek lehčí ) a já teď zase pěkně dlouhou dobu nemůžu říct, že nemám co poslouchat.

Jáma Ráma dostal nabídku od samotného Bruna Ferrariho na předskokanství. Sledujte Kapnu!

Prázdniny končí a škola… nezačíná. Musím si zvyknout na to, že teď je veškerý rozvrh v mé moci. Připravit se na zkoušku z němčiny by nemusel být až takový problém, když se dá vykonat po mailu, a dokopat se k psaní bakalářky? Kop! Kop!

V Instinktu vyšel článek Jindřicha Gotha o hudebních serverech. Formát magazínu mu neumožnil rozepsat se o problému rozmáchleji (sic!), takže je to takové letem-světem-dílko. Ale v pár věcech má občas pravdu. To rozebírat nechci. Rod Stewart mi bude stejně asi osudný navždy. Neměl by se nechat přejmenovat, abych se nemusel stydět vždycky, když pustím mezi čtenáře Stewarda? Kolik je Stewartů? (Následuje odpověď kolegů s větším rozhledem v podobě seznamu několika dalších jmen.) Spíš mě zarazilo, že existuje názor (ne v tom článku, jinde), že v redakci umějí psát jen dva lidi, zbytek za nic nestojí. Nezdravé sebevědomí? Nekončící puberta? Sebestřednost?

Mácháč vyšel. Tahanice o zařizování akreditací rozebírat nebudu, povzdechli jsme si s Helenou nad obyčejnými lístky dostatečně. Samotná akce by byla mohla mít úplně jinou atmosféru, kdyby počasí bývalo bylo spíše letní než podzimní. Aspoň že nepršelo. Boy George byl zábavný, ale ne natolik, aby to člověka bavilo celou dobu, Junkie XL ušel (asi jako na desce… jen co ta recka vyjde) a zbytek (až na Talla s Anyou z Alviku a Orbitha) byl takový jednotvárný. Taneční hudba je zřejmě opravdu v krizi.

Tipy do uší? Electro-punkerky Peaches, podobně hráblí Stereo Total, Cornerovy IAMX, šramlovití Gogol Bordello (jo, objevil jsem si je dávno poté, co se za přispění Tondy Kocábka stala deska „Gypsy Punks“ albem týdne), zasněné Calexico či Sufjana Stevense nebo glitchoidní Matmos.

A politická situace? Neptejte se, řekl jsem si, že nebudu mluvit sprostě.

„Do popředí veřejnosti se dostal především díky tomu, že postoupil do finále prvního kola soutěže Česko hledá SuperStar,“ píše kolega s pseudonymem Zork na Bleskově.cz. Jasně, dá se polemizovat i nad tím, jestli ze subjektivního hlediska patří do textu díky, nebo kvůli, ale o to teď nejde. Zaujalo mě slovo především. Etymologická složenina před a vším je zřejmá, musí tedy existovat ještě něco, díky (kvůli) čemu Záhorovského zná stále ještě půlka národa. Ale co to je? Ví to někdo? Existuje nějaká taková věc vůbec?