Kapna v.2007

Poznámka na úvod: tohleto sem kopíruju z webu rádia hlavně proto, aby, až někdo bude pro nějaký časopis zase psát článek o interneotvých rádiích, měl v Googlu většího spojence, a narazil tak třeba i na to, co se děje jakože teď, a nemusel tak omílat vyčpělé úmrtí Rádia Akropolis.

Měsíc se s měsícem sešel, a tak jsme opět odložili starosti všedního dne k ledu a připravili pro vás řádku nových neoposlouchaných skladeb. Jaro bývá, co se nových desek týče, nejplodnější období roku, a tak je ta květnová řádka poměrně tučná. Co nám tedy na Rádiu R vykvetlo?

Vzácná orchidej: Micachu

Nezařaditelná a o to vzácnější. To je jednadvacetiletá Mica Levi, která se svou kapelou The Shapes natočila jednu z desek letošního roku. „Jewellery“ jí produkoval Matthew Herbert, pro kterého na eRku máme slabost, takže se nikdo nemůže divit, že jsme zařadili hned pět skladeb. Lo-fi DIY nálada v kombinaci s Herbertovou zálibou v úchylných zvucích, to je Micachu. Micachu, to je třeba ta, jak tam zní ten vystavač.

Klubové fialky U2 a Filthy Dukes

Když vydají U2 novou desku, můžete si být jistí: 1. že se o tom bude mluvit dlouho před a dlouho po, 2. že se vám to bude líbit, jestli máte tyhle Iry rádi, 3. že vás to bude nudit, jestli tyhle Iry rádi nemáte. U2 respektujem, ale stejně nás na téhle desce baví nejvíc taneční remixy, které se sypou jen tak kolem. Třeba „Magnificent“ Freda Falkeho nebo „Get on Your Boots“ Justice. A komu je to málo disco, ať ochutná čtyři jednohubky z alba „Nonsense in the Dark“ londýnských Filthy Dukes.

Rockové kopřivy Yeah Yeah Yeahs, Phoenix a myrta Black Joe Lewis and The Honeybears

Jarní kopřivy se doporučují k celkové očistě těla po tuhé zimě. Zkuste ty naše, máme je až z Francie a jmenují se Phoenix. Vydali desku se sebevědomým názvem „Wolfgang Amadeus Phoenix“, která je tak úžasná, že bychom ji nejraději hráli na Rádiu R celou. Hned. Ale to by nás brzo omrzelo, tak jsme vybrali čtyři skladby, což je stejně skoro půlka. Zájem vzbudila i další řadovka krejsko-polské Amečianky (fakt!) Karen O a její partičky Yeah Yeah Yeahs. Z „It´s Blitz!“ nás baví taky čtyři věci. Ale největší radost máme z objevu bluesmanů Black Joe Lewis and The Honeybears. Takovou muziku běžně u nás neuslyšíte, ale tihle machři to řežou, jako by James Brown vletěl s kladivem do garáže a jal se nenechat auto autem.

Konvalinky z kosmu N.A.S.A. a jejich zdomácnělá odrůda The-Dream

V hip-hopovém soudku zase všichni šílí po projektu N.A.S.A. Tedy, ne že by se mohutně trénovalo, jestli se na kšiltovce s rovným kšiltem dá letět do vesmíru, to jen v LA se dali dohromady dva producenti a natočili desku, na které je tolik hostů, že se to skoro nedá spočítat. Navíc jsou to povedené tracky, takže až uslyšíte rap proložený zpěvem Toma Waitse nebo Davida Byrnea, budete mít jasno. Pro popíkaře tu pak máme slaďoučké hitové r´n´b od The-Dream. To je chlapík, co třeba produkoval poslední Mariah Carey, na své desce „Love vs Money“ si s ním ona za to střihla duet, který spolu s dalšími třemi skladbami bude na vlnách Rádia R oblažovat vaše boltce.

České narcisky The Prostitutes, Burian, Tam-Tam Orchestra, Dusilová a Sanchez

Na paloučku za domem ještě loni stihla rozkvést křehká Yvonne Sanchez („My Garden“) a hned vedle Lenka Dusilová spolu s Beatou Hlavenkovou a Clarinet Factory („Eternal Seekers“). Obě květinky jsou tak krásné, že jsme je nemohli nechat bez povšimnutí. No a z těch čerstvých pak přivoňte třeba k The Prostitutes, sólovce Gregoryho Finna ze Southpaw, který si pro tento účel říká civilně Burian, nebo létem(!) vábící Tam-Tam Orchestra.

Uklidňující jasmíny Boozoo Bajou a Tosca

Návrat vlny chill-outu čekáme každým rokem a vypadá to, že letos ho třeba na vydavatelství !K7 podpoří. Vydechněte ve volných chvílich u skladeb, které pro nás na letošek přichystali Boozoo Bajou z Německa nebo Tosca z Rakouska.

No a kdybyste měli pocit, že to je pořád málo experimentální, zkuste něco z našich vzpomínkových „staých, ale dobrých“ – co takhle Coldcut a jejich „Timber“? Pila, morseovka, klíčky v autě a krásná melodie k tomu…

„Jakýsi“ Yusuf Islam se zařadil do bobtnajícího seznamu umělců, kterým Coldplay „ukradli“ svůj hit „Viva la Vida“. Vida, co na to Mozart?

Více tu.

Konečně jsem se k tomu dokopal – tradiční bilancování na poli muziky tradičně mezi posledními. Loňský rok byl pro mě, co se hudby týče, takový normální, což ovšem bylo způsobeno tím, že se do mého stylu života naplno promítnul pracovní proces. Na poslech bylo zatraceně málo času, neslyšel jsem spoustu toho, co bych chěl (včetně podle mnohých zásadních desek Yvonne Sanchez, DVA a Alvik, kvůli kterýmžto jsem nechal českou sekci hodnocení na musicserveru raději bez povšimnutí), natož abych slyšel něco navíc. No a ten zbytek, co mi ušima přece jen nakonec prolítnul? Dopadlo to takhle:

Skladby
Výsadní postavení: letos těžko určit, dobrých skladeb bylo jako hub po dešti, nakonec ale u mě vyhrála
MGMT – Electric Feel. Nakažlivý rytmus, který dobře znásobili Justice ve svém remixu. A dál tradičně abecedně.

Adele – Chasing Pavements
Bloc Party – Mercury
Calexico – Inspiracion
Cartonnage – Patisserie
Chin Chin – Appetite
Das Pop – Fool For Love (SebastiAn remix)
Duffy – Mercy
Electro Ferris – Day Off
Fleet Foxes – White Winter Hymnal
Goldfrapp – Happiness
Hot Chip – Made In The Dark
Illustratosphere – Vlčák
Mariah Carey – Touch My Body
Midnight Juggernauts – Road To Recovery
Nneka – Heartbeat
Obří broskev – Voda stoupá
Ohm Square – Burčák
Pendulum – 9,000 Miles
Psapp – Fix It
Quiet Village – Victoria's Secret
S.O.I.L. – Angel
SebastiAn – Dog
Van She – Kelly
Vladimir 518 – Václavák
Zoot Woman – Live In My Head

Alba
Výsadní postavení:
The Matthew Herbert Big Band – There's Me And There's You. Deska, kterou asi pořád ještě ne úplně chápu, ale cítím, že to tam prostě je. Propracovaná do detailu, Herbert to osatně jinak neumí. A zbytek?

Alphabeat – This Is Alphabeat
Bon Iver – For Emma, Forever Ago
Cut Copy – In Ghost Colours
Get Cape. Wear Cape. Fly – Searching for the Hows and Whys
Illustratosphere – Animage
Jamie Lidell – Jim
M83 – Saturdays = Youth
Sam Sparro – Sam Sparro
The Teenagers – Reality Check
The Ting Tings – We Started Nothing

Koncert
Už jsem to jednou psal a vzhledem k tomu, že jsem vlastně pořádně nikde nebyl, se nic nezměnilo, takže:
Mezipárty, Fléda, 1. 11.

Objevy
Alphabeat
Lindstrom
Sam Sparro
Santogold
The Ting Tings

Mimózy
Barbora Tachecí

Jaw Droppers
DJ Earworm
Jeff Dunham. Jasně, nedělá muziku, ale stejně…

Průšvih
Kauza „fašismu“ na Rádiu Wave

Vopruzy
Shaun Baker – Hey Hi Hello. Už je to podruhé, co je tenhle „umělec“ tady. Tu ženskou bych chtěl slyšet poté, co takhle odeřve devadesátiminutový koncert.
Laurent Wolf – No Stress

Zklamání
Ohm Square – Taking Shapes
Kanye West – 808s & The Heartbeats
A bylo toho asi víc, ale to jsem nějak zapomněl evidovat…

Mohlo mě to trknout už tenkrát v té olbřímí frontě před Vodovou. Ale došlo mi to až dneska u pultu s předprodejem, kde mi slečna řekla, že je koncert na Flédě vyprodán a na místě bude v prodeji padesát lísktů. Tata Bojs jsou velcí. Skoro až stadiónoví. Mám je rád a přeju jim to, fakt, jen nemám rád narvané haly a lístky většinou kupuju na poslední chvíli, tak se asi nebudeme vídat až tak často…

Konečně! Po měsících usilovné práce provázené neustálým zkracováním doby vyčleněné spánku, po týdnech odmítání pozvání na pivo, kávu či kofolu a po mnoha dnech negativních odpovědí na otázku týkající se dalších zástupů na zlínské pobočce mého zaměstnavatele si můžu aspoň částečně oddychnout:

Zrodilo se první univerzitní a komunitní rádio v Česku – Rádio R!

Prozatím jen zkušebně, oficiální start je naplánován, až se podaří vychytat mouchy.

Co já s tím vším? To, co je zatím slyšet nejvíc – hudba. Vznešeně: hudební dramaturg. Jen i to má ještě své mouchy – krom toho, že by to měla být regulérně práce na plný úvazek a ne koníček (což ovšem z hlediska finančního zkrátka nebude), musím co nejdřív překonat stádium „Too Much of B-52's“ ( © Henry)… Pracuje se na tom. Na všem.

Neříkám, že bych byl nějaký extrémní a častý posluchač, ale toho chlapíka jsem měl vážně rád. Měl výborný projev, (na Vídeňáka) skvělou angličtinu (nebyl totiž Vídeňák) a super suchý smysl pro humor. Jsem ostuda, že jsem zjistil, jak se jmenuje, dva dny poté, co umřel. Jmenoval se Duncan Larkin, moderátor ranního vysílání FM4.

Vyšlo jako pátá a poslední část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin.

Děti jsou stejně nejvyčůranější tvorové. Tím, že je rodiče přesvědčí, přemluví nebo přinutí jít s nimi na koncert, to nekončí. Odměn musí být víc než jedna. Lízátko. Turecký med. Balónek. Dva balónky. Sedm balónků. Na provázku je chytře udělaná smyčka, ale děcko to stejně chytne jen tak do ruky. Netrvá ani pět minut a provázek vyklouzne a balónek letí k nebi. Kolik takových balónků opustí areál Folkových prázdnin vrchem? Dá se to spočítat? A co je s nimi pak? Prý mají v jedné -sféře prasknout. No jo, ale to pak musí letět zase dolů. Už na vás někdy spadl kousek balónku? Našli jste gumový cár při procházce v lese? No nic, musím končit. Tak zase za rok! I s balónky.

Vyšlo jako čtvrtá část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci včerešího Plátku Folkových prázdnin.

Malá kaplička. Vlevo Saul, vpravo Marin. Norma spí. Těm dvěma to ale stejně nebrání odehrát plnohodnotný koncert. Protože ho Adam zpropagoval ví než dobře, je narváno až po prdelatý andělíčky. Imitace dud hraná na Martinovu kytaru se tak nese až na ulici. Mě vždycky v ten okamžik napadá, jestli Michal třeba uzavřel nějakou dohodu se sousedy, co bydlí naproti, nebo jestli jsou ti lidi tam tak tolerantní, nebo jestli to třeba naopak berou jako výhodu – vždyť kolikrát se poštěstí, aby živoucí legendy anglického folku hrály v kapličce v Náměšti? Noční koncerty jsou vždycky svým způsobem boží.

Vyšlo jako třetí část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin.

Jestli si myslíte, že Kolokvium je taková „malá vysoká“, a od tý si přece chcete o prázdninách (Folkové nevyjímaje) odpočinout, tak máte skoro pravdu. Jenže přicházíte o dost. Například o setkání s těmi, jejichž příspěvky jste donedávna jen četli. Text se spojí s obličejem. Svět hudebních publicistů je polopropustný jen zdánlivě a když se zaposloucháte, uslyšíte třeba, jak Helena Bretfeldová vykládá, jak vítězství X-Factoru přála Zonygovi (bože, Zonygovi?!!! Chybí fakt jen krůček k tomu se zvednout a s opozičním názorem se zapojit do hovoru!). Přicházíte ale taky třeba o setkání s těmi, které po pár hodinách uvidíte na pódiu. A vězte, že takové setkání se dočista liší od toho odchytnout hvězdu po koncertě a nechat si podepsat cédéčko. Úplně nejvíc ale přicházíte o možnost dozvědět se něco, co jste možná doteď ani netušili. Třeba to, že už i ženy praktikují hrdelní zpěv. Janyl Jusubjan se svou přednáškou na téma „Changing Role of Women in Music of Central Asia“ to u mě včera vyhrála. P. S.: Jo, a zapojit se pak můžete i aktivně. Zpívá vaše babička lidovky? Rozvíjí a udržuje tak lokální tradice? Není nic jednoduššího než přijít na Kolokvium a něco málo o ní povykládat, ne? Tak třeba za rok.

Vyšlo jako druhá část série Zuřivý „takyreportér“ David v rámci dnešního Plátku Folkových prázdnin. Teda možná. Jestil to šéfredaktorce nepřišlo jako moc zbytečný moralizování, kteréhožto pocitu se taky tak trochu nemůžu zbavit…

Přemýšlel jsem celou noc, jak to napsat co nejkulantněji, abych nezněl jako ukřivděný moralista, schválně jsem si kvůli tomu natáhl budík o půl hodiny dřív, a nakonec jsem stejně došel k závěru, že nejlepší bude napsat to na plný pecky: nebyly by ty Folkovky ještě o chloupek lepší, kdyby se štědrosti folkovoprázdninové kuchyně dostalo na co nejvíc lidí? Ano, mám tím na mysli večerní chuťovku v podobě škvarkové pomazánky a sádla. Ne, nemám tím na mysli požadavek, aby jí dámy z kuchyně dělaly víc. A teď fakt nejde o to, že se třeba na mě konkrétně včera nedostalo, zatímco kolem pobíhali fanoušci škvarkovky, kterým na „jejich příděl“ nestačily ruce. Vlastně mě teď napadá, že už můžu končit. Co jsem chtěl říct, je možná už jasné. Stejně jako rozdíl mezi pořádnou večeří a pohoštěním. Končím.