Kapna v.2007

--

--

--

--

--

--

Veselé Velikonoce to byly…

Prý jsem maskotem Kalvárie. Po roční pauze opět i se mnou. Dlouhodobý spor „Pučmeloun vs. Pučmelouch“ vyřešen – je to Pučmeloud. Nastolen nový dlouhodobý spor. Zapomněl jsem jaký. A slovy Dědka z cyniků: „Výlet to byl povedený. Nejvíce se mi líbilo, jak uši při zamrzání pálí a při rozmrzání svědí.“

A teď ta výzdoba (fotil Ivo):

2. místo
Kde: Praha, Žižkov
Co: instalace na pouličním osvětlení – dvojice beltémských hvězd ve formaci „anální sex“.

1. místo
Kde: Náměšť nad Oslavou, Petra Křičky
Co: Okenní výzdoba jednoho bytu. Okno: první panel – olbřímí Santa Claus nalepený přímo na tabuli, druhý panel – elektrický svícen a asi tři hvězdy a měsíc. Pod oknem – jakási jehličnanová girlanda zavěšená nedbalou elegancí křivě. Balkón: Santa velikosti asi 40 cm šplhající po jedné z příček, světelné žárovičky zavěšené na kraji jedné z prádelních šňůr ve formaci „shluk“, druhý žárovičkový řetěz, tentokráte ten druh, co je v plastové průhledné hadici zelené barvy, volně visící z balkonu ve formaci „obrácené L“, v panelech oken dvě řady svítících hvězd, svícen a svítící betlémská hvězda.

AFO – Vlny a bity
Diskuze na téma Alternativní rádia v Česku. Diskuze poučná, do velké míry jednostranná, do jiné míry marná. Kde byla RRTV? Kde byl Petr Veselý? Proč pro mnohé končí představa mluveného slova v rádiu u zpráv? Jsou všichni na Wavu tak „cool“? Měl dokument „O kontrarevoluci, která nikdy nebyla“ úspěch? David a Saša byli v pohodě.

7 let musicserveru
Taky fajn akce. Anna K – viz tady, Obří broskev – roztomilý, Priessnitz – dobrý, ale ten večer jsem neměl náladu. After – vynikající ('kuju, 'kuju, 'kuju), nocleh – bez chyb (díky!), cesty busem – bez větších problémů.

Ze zdí
„One world, one graffit“
„The Hip Hop“
„Fuck king policie“

Náplní práce ochranky u vstupu byla opět ona pseudodadaistická činnost – šacování a zabavování vlastního pití. Urputně přísnou důslednost pořadatelů v této věci nepochopím nikdy v životě. Protože jsme neměli novinářský vstup, mohl jsem snadno u vstupu přijít o minidisc. Jenže gorilu nechal mikrofon i s nahrávacím zařízením naprosto v klidu („Co je v té brašně?“ – „Minidisc.“ – „Aha.“), daleko víc ji zajímala má po tříapůlhodinové cestě prázdná(!) petka („To pití musíte nechat tady.“ – „Ta flaška je prázdná, ale klidně si ji nechte, když chcete.“).

Liberecký kraj se pyšní významnou památkou odkazující na nostalgii ných mladých let. Poznal jsem ji okamžitě. „Třeskoprsky!“ vykřikl jsem samovolně, když se za okny vlaku objevil Bezděz. To, že se mu v komiksu říká Bezzub, že Třeskoprsky jsou samotné Doksy a že jsem celou noc trsal u Blaťáku, jsem si dohledal až teď.

Na nádraží jsem se, poslouchaje cizí rozhovory domorodých teenagerů dozvěděl, že mimo technoparty se na jiné pláži konal koncert Kabátů! Tomu říkám možnost volby. Jo a chatka stojí sto páďo za noc, nezáleží na tom, kolik vás tam je. Vyjde levněji než stan.

Vtip reportáže bude spočívat v tom, že za Rádio Student tam nebyl vyslán David, ale indický kamarád Jáma Ráma, rostoucí rozhlasová celebrita. Anye z Alviku se to vysvětlovalo daleko hůř než třeba kolegovi Orbithovi, nějak jí to prostě hlava nebrala, ale nakonec jsme se domluvili a rozhovor proběhl bez větších problémů.

Boy George hrál ve výrazném třpytivém klobouku, který byl to jediné, co bylo vidět, když se obraz kamer, které ho zabíraly, promítl na projekční plochu. Kdyby byl za sebe poslal někoho jiného, nebo pod touto značkou vystupovali titíž lidé, kteří koncertují pod hlavičkou Groove Armada, nikdo by si toho byl snad ani nevšiml.

Naopak Toma Holkenborga aka Junkie XL poznali všichni. Fotek má spoustu, ukazuje se rád a stejně tak rád se předvádí. Hrál na fiktivní kytaru, hopsal, bavil se.

Zábavná byla taky hudební zásoba mnohých DJs. V diskotécé žádného z nich nechybí taková jména jako Michael Jackson, Depeche Mode, Coldplay, Blur či Bloc Party. Všechny samozřejmě v poněkud jiných verzích, než jak je běžný rozhlasový posluchač zná, mnohé však natolik populární, že během noci zazněly i dvakrát.

Skomírajícímu XMAGu se podařil vcelku dobrý tah – prodávat bývalé přílohy jednotlivých čísel coby samostatná cédéčka. Při hromadné koupi za velmi příznivou cenu. S Helenou jsme nad ránem odcházeli těžší o pětadvacet placek, lehčí o dvě stě padesát korun (slečna nám opravdu upřímně poděkovala – její náklad při cestě domů byl o pětadvacet placek lehčí ) a já teď zase pěkně dlouhou dobu nemůžu říct, že nemám co poslouchat.

Mám několik málo minut do odjezdu žlutého busu, a tak zkouším možnost hupnout na net a vypustit všechno sémě, které se ve mně přes noc nahromadilo. (O odstavec později je jasné, že to dopíšu až po návratu domů.)

Cesta do Prahy OK, sestru jsem našel, u Martina (Klářina přítele) to bylo fajn. Za nocleh jsem pro každého měl lístek (nevyhraná cena z rádia), jenže měli oba nějaký psycho den, a tak odešli, v podstatě jen co jsme přišli. Naštěstí jsem později narazil na celou anglickou sekci rádia ve složení Tom „Killer“, Me-Paul a Me-Robin a užíval to s nimi. Což se zdálo jako velká náhoda, přičtu-li fakt, že jsem záměrně nekontaktoval Karla Veselého se žádostí o rande z obav, že bychom se stejně nenašli. Možná že i našli. Tak příště. Teď už k podstatnému.

Mateřídouška

Stihl jsem je asi jen tak tak, páč vyznat se v prostorách Abatonu chce krátký, ale intenzivní kurz. Netušil jsem, že v tom nejmenším a nejzastrčenějším sklepním prostůrku bude umístěna Blue Stage nabízející téměř to nejzajímavější z line-upu. Taky to tam podle toho vypadalo – narváno k prasknutí jen chvíli po zahájení festivalu. Škoda. A Mateřídouška? Dost inťoušské. Zpěvačka oblečená do svatebních šatů s kočičí maskou a škraboškou líně povlávala v hromádce plastové hmoty, zatímco její kolega obsluhoval hudbu, rezignující z drtivé většiny na písňový formát, a obraz. Ale v poho, v publiku bylo víc lidí, kteří byli víc mimo. A neříkám, že se mi to nelíbilo.

Floex a Ridina Ahmed

Mateřídouška skončila, chvíle na přesun, lidi se hemží a mně se daří dostat víc dopředu. Live processing Ahmedina hlasu s Dvořákovými plochami (zjednodušeně nahrávání smyček, jejich překrývání a efektování) byl fascinující i přesto, že potenciál VJingu nebyl využit naplno. Mám tím na mysli, že zatímco u kdejakého bandu můžete dychtivě hltat sóla, sledujíce prsty kytaristy, u laptopových umělců máte prd. Člověk je tak ochuzen o svědectví okamžiku vzniku, a může jen hádat, co je přednastaveno a co se doopravdy tvoří na místě. (Měl jsem se však dočkat, leč nepředbíhejme…) Nic to nemění na tom, že jsou oba machři a že Ridina je koňa jak sviňa (pro nezasvěcené – něco jako dost dobrá kost, machr v sukních a tak…).

Digitonal

Pro mě objev večera, přestože, co se týče pohledů do zákulisí, to bylo srovnatelné s Floexem – byli dva, jeden obsluhoval (asi) animace, druhý (asi) hudbu, oba proklepávali ruce, jak je bolely od kroucení čudlíky a klikání myší, ale co přesně dělali, se nikdo nedozví. Ambientní hudba hrající si citlivě se smyčcovým patosem i vokály však byla strhující dosti.

The Notwist

Zklamání večera. Mohli za to ale organizátoři, kteří špatně vychytali hype, který se kolem téhle bandy nakupí. Vypadalo to, že The Notwist chtějí vidět opravdu úplně všichni, co přišli na festival. V hale v tu chvíli bylo tak plno, že jsem uvažoval, co se stane, až kapacita bude skutečně zaplněna, a napadlo mě, že by se další lidi mohli spouštět zvrchu a vkliňovat mezi už stojící, a společně tak vytvářet živoucí skulpturu. Vedro a nedýchatelno a sardinkovatelno a zpoždění způsobily, že jsem si koncert moc nedokázal užít, přestože Notwist mají melodie dost silné a v mém line-upu byli nejvíce live (ano, čtete dobře, Petře Fialo, elektronická hudba se dá zahrát live), což je šlechtí i přes drtivé přesahy do rocku (ano, stále čtete dobře, Petře Fialo).

Jamie Lidell

Pro mě vrchol večera (aneb v nejlepším se má přestat, takže poté pá pá) a hned zkraje roku kandidát na letošní nejlepší koncert. Show s velkým S. Spojení Lidell a Fiasco zdálo se vražedné (jen mi bylo líto, že i sám Lidell tak hnusně zazdíval třetího muže v pozadí, anonymního DJe) a nasolilo do lidí neuvěřitelnou nálož energie. Pablo Fiasco snímal Lidella třemi kamerami, prokládal ho dalšími smyčkami a, ano, tehdy došlo i na záběry na Lidellovy ruce jeho práci s mašinkami. Teda ne že bych byl nějak chytřejší, nemám absolutně žádnou představu o tom, co ten chlap používal a jak to funguje, ale ten výsledek byl strhující. Lidell vytvářel vlastní remixy svých písní, dokázal, že elektronická hudba může znít naživo zcela jinak než z desky (ano, Petře Fialo…) a i přes složitost melodií si zachoval jistotu v hlase a bylo na něm vidět, že si to kua fakt užívá, což následně zcela spolehlivě přenesl na lidi. To se nedá popsat, kdo nezažil, nepochopí.

Shrnutí? Myšlenka a koncerty na jedničku, s organizací to do příště vychytáme, abychom měli jasnou představu, kolik který prostor pojme lidí – už víme, že experimentální elektronika má fanoušků dosti, takže to nebude velký problém. Taky dáme bacha na fungující techniku, aby nevznikaly moc velké časové skluzy, a budeme mít festival jedna báseň.