Netěšil jsem se. Osm dní bez Milého. Osm dní bez možnosti aktivně
hledat novou práci (ehm, ehm! Ehm!!). Osm dní bez možnosti dohánět resty.
Těšil jsem se. Osm dní v místech, kam bych se zřejmě jinak nikdy
nepodival. Osm dní v nejtěsnějším sousedství P. J. Harvey. Osm dní
pod taktem tipů „CK Helena“. No a pak přišla angína a zdálo se,
že všechno jde do háje. Soustředit se jen na uzdravení. Těšení
netěšení. Antibiotka zabrala takřka na poslední chvíli, a tak i když
jsem ještě ve středu večer po příletu měl teplotu (kdo by se taky divil
– celý den cestovat, tři hodiny capkat Londýnem s dvanáctikilovou
krosnou na zádech, nehledě na fakt, že ten den patřil v britské
metropoli mezi nejteplejší a nejslunečnější za posledních 786 let?),
postupně jsem se dával do kupy. A začal si to užívat.
Bridport, malebné město, ve kterém se každou středu a
sobotu konají vetešárenské trhy, na kterých seženete téměř cokoliv
(Ondra – 14 cédéček, stříbrná lžička; Pájová – tři
opravdické angličáky; Helena – cédéčka, oblečení; já –
„Optimist LP“ Turin Brakes a komiks Fantastic Four,
v kterémžto díle je ovšem potřimušketýrsku pět hlavních postav).
Bydleli jsme v domě novějšího exteriéru, starodávného interiéru,
obývaného bohémsky a ekologicky smýšlející rodinou, která vyrazila na
dvouměsíční ekologickou dovolenou (= žádná letadla, pouze pozemní
veřejné prostředkya loď) po Evropě (pročež minimálně šestkrát letělo
letadlo mezi Českem a Británií, by přepravilo Heleniny návštěvníky).
V každé místnosti krb, na každé římse tisíc věciček, fotek a
kravinek a v domě ten nejhodnější pes, kterého jsem kdy potkal, a
kočka, co vypadala jak nemocná, ale měla jen blechy, kterých si užil
hlavně Ondra. A v našem pokoji obraz s „barokní
holčičkou“, která se stala hororovým symbolem našeho pobytu a
lokálním strašidlem. Umyvadla pak byla vybavena dvěma separátními kohoutky
(včetně baterie), jeden na teplou a jeden na studenou vodu, což je jeden
z nejnesmyslnějších vynálezů vůbec.
A co jsme ještě viděli, využívajíce k transportu
dvojposchoďovou linku X53 jezdící po celém pobřeží? Lyme
Regis, městečko se sympatickou plážovou promenádou, molem
obklopeným zkamenělinami a plné nádherných úzkých uliček, Cerne
Abbas, vesničku, nad níž leží „známý“ (uvozovky
proto, že nikdo z mého širého okolí včetně mě ho v podstatě
neznají) Cerne Giant a do které jezdí autobus, co vypadá jako autobus tak
málo, že to plete i místní usedlíky, romantickou zátoku
v Lulworth, kam jsem se vydal jen já s Helenou
pěšky osm kilometrů (Ondra měl přece dovolenou, takže nebude nikam chodit
na takový štreky! Hmmm…) poslední den antibiotik (a opět vychytal
horký a zcela jasný den, takže se schovával a pařil ve větrovce), kapli
v Abbotsbury, ke které se jde do kopečku posetého
ovcemi a jejich bobky a u které to fouká tak, že se tam dají natáčet
profoukané klipy Celine Dion, čehož jsme pochopitelně hned využili,
Dorchester a jeho starořímský amfiteátr a gay parade
konající se ovšem žel dva dny po našem odletu a další a další místa,
kam se běžný český smrtelník jen tak nepodívá.
Party se Scratch Perverts pak tvořila samostatnou kapitolu
výletu. Já a Helena jsme zavzpomínali na staré dobré časy Pleasure Seekers
a vyrazili do víru nočního bridportského života. Protože kluby zde
zavírají brzy (zpravidla kolem půlnoci), vešekrý mládežnický lov se
odehrává velmi zrychleně: co nejdřív a co nejrychleji do sebe nalít tři
piva, získat tak kuráž, tancovat, přitočit se, oslovit, sbalit, vytratit
se. Tahle party byla výjimkou nejen v tom, že jela zřejmě až do rána
(jak mě štvalo, že jsem ještě na antibiotikách a oslaben!), ale i ve
věkově velmi rozrůzněném publiku, přičemž nikdo se nad nikoho
nepovyšoval, nikdo se před nikým neponižoval. Dobrá akce.
No a psát nějak podrobněji o národní pochoutce fish'n'chips snad
ani nemá smysl. Treska zcela bez kostí čerstvá tak, že skoro nestihla
umřít, obalená ve výtečném těstíčku a obkopená tlustými bramborovými
hranoly v takovém množství, že dětskou porci za dvě libry osmdesát
jsem jedl nadvakrát. To mi fakt chybí jako.
Kdyby tohle byla slohová práce a já v šesté třídě, končil bych
tím, že jižní pobřeží je moc pěkné a jeho návštěvu bych doporučil
každému. Takhle ale ještě můžu poděkovat Heleně za pozvec a dodat, že
nejveselejší na tom všem byly mikrotragédie Ondry a Pájové, které
probíhaly průběžně vždy celý den a které měly tento průběh:
„Kde mám XY?“-panické a nervózní hledání věci
XY-prohlášení XY za ztracenou navěky kdesi na letišti/na
pláži/v autobuse/v některém z výše zmíněných
městeček či vesniček-slavnostní nalezení věci XY-„Kde mám
YZ?“
