v pražském buzinci Termixu v sobotu pařil na „Born Slippy (Nuxx)“ Underworld a „Petal“ Wubble U a pařili i jiní! Žádné: „Chceme Helenku!“ Tohle by se v Brně stát nemohlo.
Davi2 se stal jako zbylých 72 % Čechů o víkendu zcela apolitickým a využil raději nabídku, která se neodmítá: w Polsku bolo bardzo dobrze! Víc snad brzo.
Davi2 do pátku ostravaří, a tentokrát úplně naruby: žádná Stodolní, žádný vinný dýchánky: na hotelu sleduje „Poštu pro tebe“ a čte blogy.
Davi2 strávil báječné Velikonoce v Rakousku u Sluníčka. To, co z úst místních znělo jako drmolené „Hip hop,“ bylo ve skutečnosti „Grüss Got.“
Langenlois je malebné městečko plné zeleně nedaleko Vídně (plné zeleně!), počtem obyvatel srovnatelné třeba s Náměští nad Oslavou, jen víc roztahané, protože rodinné domky převažují nad sídlišti. Možná jsou to jen Langenloisané, možná ale Rakušané obecně jsou dobrosrdečnější než Češi, takže s tím „hip hopem“ na vás jdou i úplně cizí lidi. V každém případě je městečko jako takové jak stvořené k rozjímání.
Když bydlíte v domě bez jakékoliv možnosti připojení k internetu, trávíte dny a večery četbou knih, sledováním filmů nebo třeba jízdou na kole. Posledního jmenovaného jsem letos využil poprvé, pročež mě dosti bolí XXdel.
Když bydlíte v domě někoho, kdo vám na základě pracovní dohody proplácí běžnou stravu, lehce upadnete do bio-obžerství. Bio potraviny jsou u našich jižních sousedů považované za standard, ne-bio je pro ty, co chtějí prostě ušetřit. Džusíky, ovoce, zelenina, hromadné večeře co-dům-dal, to všechno má střeva uvádělo v nebývalý pohyb…
Když pracujete v zahradách, které se jmenují Noemova archa, nemělo by vás až tak moc překvapit, že třeba takových rajčat existuje snad patnáct druhů (ne jen červená, žlutá a cherry). Zrovna tak je to s paprikami, podobně s jahodami a vlastně skoro vším ovocem a zeleninou, co si dokážete představit.
A co mě ještě pobavilo? Nejnesmyslnější vynález všech dob – HLADKÉ kulaté kohoutky ve sprše a samolepka z koupaliště s nápisem „Nicht vom Backrand springen!“ (tedy „Neskákejte ze strany!“) nalepená v úrovni očí nad záchodovou mísou.
Prý se plusové body u šéfové vždycky hodí, tak jsem vzal na právě uplynulý týden záskok na ostravské pobočce. Následuje tedy pár postřehů bezprostředně po návratu.
Město
Ostravu asi nikdy nebudu mít moc rád. Mám vždycky pocit, že když
stavěli Ostravu, vybudovali napřed železnici, pak silnice se všemi těmi
nadjezdy a podjezdy a tramvajovými kolejemi, podél toho železárny a podobné
průmysly a někam do zbytku, zpravidla na okraj, sídliště a domy. Takže
nasednete v centru a kodrcáte se třeba půl hodiny kolem ničeho, než
dojedete tam, kam chcete. Veřejná doprava se navíc striktně drží hesla
„Čím později, tím míň“, takže už kolem deváté(!) večer na
svůj spoj čekáte třeba dvacet minut, když vám zrovna ujede. Vzbuzuje
pocit, že ji tvoří tak sedm linek, které všechny jedou přes stejný,
neuvěřitelně dlouhý úsek města a pak se jako pavouk rozprsknou do těch
jednotlivých sídlišť. Všechno to jezdí po těch nadjezdech a podjezdech,
což jen podtrhuje dojem určité nepřístupnosti a rozplizlosti jednotlivých
míst (jako když třeba vystoupíte u zastávky, odkud máte bazén na
dohled, ale musíte ujít ještě asi půl kilometru po tom nadjezdu, co vás po
něm dopravila šalina, pardon, tramvaj, než slezete na nějakou přípojovou
cestu).
Stodolní a Ikarus
Když už jsem byl vyslán do Ostravy, byl by hřích neprodloužit si
pobyt o jednu noc a strávit ji na Stodolní ulici. O téhle legendě
Česka toho bylo už napsáno tolik, že nemá smysl to moc rozpitvávat.
Závěr, který jsem si udělal ze svého výletu já, je ten, že ta ulice je
určená hlavně pro léto, protože v zimě s sebou pořád
vláčíte ty bundy, které není v žádném z klubu kam odložit.
Málo z těch „klubů“ navíc funguje jako kluby tak, jak je
znám třeba z Brna, tedy část se stoly, část s regulérním
parketem, v ideálním případě ta šatna. Na Stodolní jsou to
povětšinou spíš hospody, kde hraje hlasitá hudba, zprostředkovaná ať už
DJem nebo nějakým přehrávačem, a kde se tančí ve volných prostorách
mezi stoly a barem. Výjimku tvořila například Ta Magika, kde jsem to nakonec
zapíchl. Agresivní snad tech-house nebo mírnější techno pěkně odsýpalo,
doprovázel to saxofonista a byl tam parket, co se otáčel. A ten Ikarus?
To je ostravský buzinec, jehož vizitu jsem samozřejmě taky musel podstoupit,
zvlášť když je od Stodolní, co by kamenem dohodil. Je to ale
„jen“ bar, kde se hrají hity redcatovského střihu v úrovni
hlasitosti takové, aby se dalo zároveň i vykládat, měl jsem dojem, že
se tam všichni znají, necítil jsem se být součástí toho všeho, tak jsem
asi po deseti minutách odešel.
Zpět na hotel jsem se dostal kolem páté a ráno jsem, ačkoliv jsem si to sakra nepřál, samozřejmě zaspal. V rekordním čase třiceti minut jsem se stihl umýt a sbalit (obvykle těmto úkonům spojeným se snídaní věnuji minut tak devadesát) a uhánět na vlak, který jsem, „zaplaťpánvu“ stihnul!
A další
Bylo fajn vidět svého starého prastrýce, který mi kdysi poskytnul
nocleh během Colours, a po x letech Mengelise, který mě navíc vzal do své
nejoblíbenější restaurace (shodou okolností je součástí Stodolní) na
vynikající francouzskou palačinku, kterou jsem brkal ještě dvě hodiny
poté… 
Vánoce
Jak jsem tak zaznamenal, z mnoha párů, co mám v okolí, jsme
s Ivem byli jediní, co Vánoce trávili spolu. A dary? Rodinka
dostala WI-FI router, který se mi, počítačovému analfabetovi, tradičně
nezadařilo do mého odjezdu zprovoznit (kua drát!) a já jsem vděčen za
výbavu v podobě peřin, topinkovače a pár dalších milých
drobností.
Kalvárie 2k9
Letošní Kalvárie proběhla v rekordním počtu deseti
účastníků. Hrstka z gymplu si pochvalovala, že konečně poznala Iva,
o němž získávala pomalu tzv. dojem paní Colombové, a na
Ivovi bylo vidět, že si krajinu Vysočiny, Liborcovu pohostinnost, Dejvózovu
kuchyni a vůbec celou Kalvárii užívá. Jako já. Doprava letos proběhla
poprvé vozmo, čímž akce získala opět nový, dospělejší, rozměr. Já se
ovšem vezl autem v podstatě jen proto, že jsem se potřeboval dostat
zpět do Brna už v neděli, tedy o den dříve, než byl oficiální
konec. I tak to ale bylo fajn, následují obvyklá poděkování všem, co
na Kalvárii byli a na zážitcích se podíleli.
Spazierblog: Maloměřice a Obřany
Po několika uherských letech se na Kapnu vrací Spazierblog, rubrika
mapující různé kouty Brna, Česka a země. Přes svátky u nás na
bytě přebývá dočasný spolubydlící, náš společný známý Viktor, a
před tím, než jsme se rozprchli slavit příchod Nového roku, jsme se
rozhodli udělat si malý výlet po okolí. Oproti původnímu plánu jsme
nakonec do Obřan došli pěšky už z bytu – z Husovic přes
Maloměřice. Obě městské části mají to, čemu se říká genia loci,
chvílemi (teda vlastně skoro celou cestu) jsem si ani nepřipadal jak
v Brně. Vesnický ráz, drobné dělnické domky Maloměřic vystřídané
většími domky movitějšího charakteru Obřan. Privátní zubní kliniky,
mini obchůdky a trafiky a hospůdky a opuštěná fabrika na řece. Fajn výlet
to byl.
Silvestr
Letos u Katky ze Spolku (Spolek = hrstka spolužáků a spolužaček
ze základky, co se tak občas vídáme, a když se spočítáme všichni, je
nás skoro třetina třídy). Katka dělá u mezinárodní firmy a pozvala
i několik svých kolegů a kolegyň, z hojné části ze zahraničí,
Silvestr se tak nesl v multikulti rovině. Pámátnými zážitky bude
doruda vyžhavená naštvanost Alžířana, který nedokázal vstřebat
popichování svého namol opilého kolegy Tunisana, který plácal páté přes
deváté, rozbíjel sklo a lil víno na sedačku, Polák stříkající sekt na
ulici po nás všech a hláška Angličana: „Já mám kokot
(používá ještě někdo v Česku tohle slovo?), já myslím za
kokot, takže mám žena na Vysočina, mám žena v Brno a mám žena v
(zapomněl jsem kde).“
Takže všechno nej všem čtenářům Kapny do roku 2k9 a třeba příští rok pošlu mailem i nějaké to vlastnoručně uplácané PFko…
Richard mě nedávno upozornil, že na Kapnu opět nebezpečně sedá prach… Inu, píšu na blog zhruba tak často, jak čtu ostatní blogy (vlastně častěji, heh). Pavel P. na sobotním srazu „diletantní“ ( © Kid A… podle vzoru „impotantní“) redakce musicserveru prohlásil, že blogy vznikají jen proto, aby umřely.
Ovšem Kapna je a vždy bude výjimkou!
Bydlíme. Nemyslím si, že lepší než se stěhovat je vyhořet, ale příště si stoprocentně najímám lidi, kteří ty krámy odnosí za mě. Od toho přece vydělávám, kua ne? Tyto krámy už postupně začínají nacházet svá místa a já naopak začínám nacházet vše potřebné i to méně potřebné. Máme už i teplo v koupelně a dokonce i teplou vodu (juch!), jen pár detailů a můžeme uspořádat „večírek na zahřátí bytu“. Dal jsem si předsevzetí, že s jeho termínem předběhneme Velkopodnikatelovy.
Poměrně silná pracovní krize mě přinutila přehodnotit působení u zaměstnavatele. Takže začínám pomalu pokukovat po dveřích s nápisem „Východ“. A zároveň se tak nějak podvědomě začínám usilovněji věnovat činnostem, na které jsem poslední dobou neměl čas. K velké JB-ho radosti.
„Songs for Christmas“ Sufjana Stevense jsem si poprvé pustil asi
před dvěma týdny, tedy snad ještě dřív než loni, nevím, jestli to
něco znamená, berte to jen jako klasický bloggerský výkřik.
Další z pozvání, která se neodmítají. Můj nejvzdálenější a nejjižnější výlet. Prodloužený víkend v turecké Antalyi, 5–8. září.
A taky neuvěřitelný svátek obžerství to byl. Teda ne že bysme se pořád jen cpali, přece jen jsme měli zajištěnou „jen“ polopenzi, no ale když už se šlo na snídani nebo na večeři, tak to stálo za to (plus tedy ten úžasný oběd během sobotního výletu). Ale popořádku…
Akci pořádaly tři subjekty: Turkish Airlines, síť luxusních hotelů Gloria Hotels and Resorts a ještě jedna firma zajišťující v Česku golfové akce, na jejíž jméno si nevzpomenu. Nebylo to pro mě ani podstatné, protože i přes jistě lákavou možnost hrát golf v Antalyi jsem dal přednost včlenit se do skupinky, které jsem dal název „Leisure“ neboli „Volnočasová“. Zcela přirozeně do této skupiny patřili všichni prodejci a prodejkyně letenek, zatímco skupinu zvanou Golfisté tvořili manažeři a manažerky pozvaných firem.
Abysme poznali servis THY v plné kráse, letěli jsme tam
v ekonomické třídě, zpátky v business. Ekonomická třída a
Boeing mi neva, ale jen když sedím u okýnka a vedle sebe mám nějakou
milou osobu, nejlépe tu nejmilejší. V pátek jsem seděl mezi dvěma
vyžilejma chlapama, a užíval tedy aspoň první známky obžerství –
občerstvení na palubě. Když už se voda do letadla zakazuje, řekl jsem si
aspoň o dva kelímky džusu, ale stejně bych byl bývale radši, kdybych
byl dostal půllitrovou petku do ruky. Odpadky, příbory a kousky krmě
padající z prťavých stolečků (nevýhoda letadel) pak vystřídalo
posezení v business salonku pro domácí lety v Istanbulu
(bůhvíproč mají v Turecku pro tyto účely zkratku CIP ), kde jsme přestupovali. Mňam. Nacpal jsem se tak, že už jsem během
následného večerního letu do Antalye jen odfukoval a velmi roztomilým
stewardem podanou krmi uschoval na další den. Večer pak byl korunován
seznámením se s velmi milou průvodkyní Arzu, přesunem do hotelu a
nočním koupáním v moři, které, jak se zdá, není vTurecku tak
obvyklé, jelikož kolemjdoucí asiplavčík na nás z mola něco povykoval
(asi, přes vlny nebylo slyšet vůbec nic), pobíhal zmateně sem a tam a když
jsme nereagovali, tak na nás aspoň posvítil baterkou. A pak odešel a my
taky.
A propos, Antalya je známá jako místo s velmi vysokou mírou
vlhkosti vzduchu. Antalyjského klimatu v domácích podmínkách
docílíte tak, že se hermeticky zavřete do koupelny, čtvrt hodiny se
sprchujete velmi horkou vodou a v koupelně pak trávíte celý zbytek dne.
Sobotní prohlídka města tak byla pro suchozemského Středoevropana dosti
vyčerpávající, v kombinaci s ostrým sluncem (v Antalyi je
300 dní v roce slunečno a 65 dní prší, v oblasti
Černého moře je to jako ve Skotsku, tedy naopak) obzvlášť. Ovšem kdy se
zase jeden podívá do Antalye, že? Takže opalovací krém do batohu,
následně na obličej (nechápu, co je na natírání nosu tak komického, že
náš řidič – přirozeně domorodec – dostával záchvaty smíchu
) a hurá do starověkého města Perge. V dávných dobách, když
ještě město stálo v plné kráse, každý návštěvník po průchodu
branou zamířil do lázní. Zde měl na výběr ze tří místonstí
s různou teplotou vody a vzduchu (studená, teplá, sauna) a trávil zde
klidně celé odpoledne. V těchto dobách lázně suplovaly hospodu coby
místo socializace, což mi přirozeně přišlo velmi sympatické. Po
návštěvě vodopádů a po dlouhém, příjemném a zároveň lehkém obědě
zakončeném tureckou kávou na střední způsob ve vyhlášené antalyjské
rybí restauraci naše „leisure“ skupina vyrazila na krátký okruh
městem a pak do hotelu, kde si vyslechla od Golfistů pár ironických otázek
na počet zakoupených koberců. Mimochodem, ta restaurace trůnila na útesu,
na němž sedí celé město (nebo jinak – představte si město,
poslední dům, příkrý sráz deset metrů dolů a moře), a když jsem se
naklonil přes zbradlí, zahlédl jsem v útesu dveře, před dveřmi
šňůru na prádlo a na šňůře košile. Zřejmě byt šéfkuchaře.
Slavnostní večeře za přítomnosti vedení sítě hotelů doplněná
o nepříliš repre pád ze židle některého z podnapilých
Golfistů byla vystřídána návštěvou místní plážové diskotéky, kde
padlo několik mojit a kde jsme to ve finále zavírali.
Nebylo se lze čemu divit, že na druhý den Volnočasáci trávili u hotelového bazénu a u moře a flákali se a kecali a sbírali bronz a spláleniny od slunce. Před večeří se skupinka vydala do hotelových lázní, kde s úžasem hltala slova místního maséra, který každého z nás postupně vzal za ruku, přikázal zavřít oči, chvíli s námi vlál a pak vyzradil, jaké místo těla nás má trápit a že třeba kolegyně je tři měsíce bez partnera (a měl pravdu!) a další vály. Po večeři (po předlouhé a extrémně vydatné večeři) se pak Leisure skupina vydala na krátké taneční vystoupení v pětačtyřiceti minutách představující všechny možné společenské tance a hurá na kutě.
No a návrat do vlasti? V business třídě? Že se ptáte! Jako
v bavlnce. Opravdu jsem si užíval, že zas jednou někdo obletuje mě:
šampíčko, noviny, jedno papání, druhé papání, třetí… likér,
horký ubrousek na ruce před jídlem i po něm, na trojsedačkách Boeingu
jen dva se stolečkem uprostřed, chybělo jen foukat vanilkovej cukříček do
prdýlky. A jako třešnička na dortu návštěva druhého CIP business salonku
v Istanbulu, tentokráte toho pro mezinárodní lety. Tohle to převážilo
i fakt, že jsme hotel opouštěli v šest ráno a že jsme na
letišti chvíli zmateně pobíhali z koutu do koutu, než se přišlo na
to, kde nás, businessmany, odbaví, a fakt, že při takovém typu výletu
člověk místní kulturu pozná spíš jen z rychlíku.
Díky Aničce za přednostní nabídku, Lence za organizaci, všem, co se na tom podíleli, a všem z naší Leisure skupinky za zážitky.
Už to budou tři týdny, co (s víkendovými přestávkami) trčím ve Zlíně – ve městě, které je známé tím, že neexistuje způsob, jak se do něj dostat pohodlně. Zaměstnavatel koupil místo po jiné firmě a rozhodl se vykopat válečnou sekeru a vrhat ji proti veškeré konkurenci v městě. A já byl vyslán jako pěšák do přední linie.
OK, přeskočme dvoudenní zahřívací kolo z počátku srpna zahrnující i příšernou výpadovku přímo pod okny penzionu, v němž jsem nocoval. Taky jsem pak bojoval a o týden později – po týdenní pauze – jsem měl rezervaci v hotelu u centra: sedm minut do práce pěšky, tři minuty do potravin/kina/čehokoliv čili Zlatého jablka – budovy, která je známá tím, že aby zůstala uspokojena srdce památkářů, vydlabaly se historické domy jako nory a do nich se vsadil komplex toho všeho.
Je zvláštní, jak člověk začne srůstat s prostředím, v němž se octnul. Izolovaný. Osamocený. A přesto pozorující. Figurky. To mě upoutalo nejvíc. Třeba ten zakrslý bezkrký upoceně vyhlížející tlouštík pohybující se snad čtyřiadvacet hodin v hotelu či jeho bezprostřední blízkosti s takovou suverenitou, že nasazuje do hlavy červa – je to neustálý host hotelu, známý recepčních, štamgast z přilehlých hospod nebo přímo majitel některého ze zmíněných zařízení?
Zlín má taky svůj buzinec neboli gay & friendly bar. Říká se mu Ego a oproti brněnským podnikům se v něm konají i akce typu nu-rave party, na což jsem teda fakt valil bulvy (jak by brněnští neustále-po-toleranci-volající šampónci reagovali, kdyby se jim řeklo: „Dnes Helenka nebude, dnes budou Justice!“?). Každý večer se tam schází všech pět zlínských homosexuálů. A za barem Martin. Fanoušek Karla Gotta na život a na smrt. Ze svých úspor každý večer nakrmí juke-box a společně se svým idolem přednese některý z válů typu „Izabela“ nebo „Stokrát vrátím čas“ nebo jak se to všechno jmenuje. Během své produkce se spolehlivě drží asi čtvrt tónu pod Kájou (Martin se zúčastnil i X-Factoru, neprošel však přes první hradbu), což ovšem nikomu z přítomných nevadí. Tleskají a děkují a Martin děkuje za to, že tleskají a děkují. Ale má to svoje kouzlo a svou atmošku každodenních rituálů a takového toho vzájemného pochopení a souznění.
A pak je tu Ed. Ed, se kterým jsem zažil svůj vůbec nejhorší pracovní den života. Ed, který kupuje letenky jako dvojitýho meka u MacDandyho (taková ta představa „Já bych chtěl dvě letenky do New Yorku,“ letenkář/ka se otočí a houkne dozadu: „Maruško, dvakrát New York!“ a z boxu vypadnou obálky). Ed, který nemá telefon ani e-mail, ale má právníka, který nám to může natřít (psychical damages" či co), protože když platí letenky cash a pak je ruší, není přece nic složitého na tom dostat peníze okamžitě cash zpátky („Jančo, pánovi New York nechtná, vrať mu peníze, ju?“ – „Jasnačka, no problemo!“). Ed, který má na všechno málo času, Ed, který dnes konečě po dvou změnách letenky odletěl do New Yorku, Ed, který má všechno na háku, Ed, který mě přes všechny ty nervy hodně naučil. A za to jsem mu stejně vděčný.
Kam se na něj hrabou Ondra s Janou trnoucí hrůzou, že budou muset trčet na Aljašce až do října, protože se dlouhé dva týdny zdálo, že neexistuje síla, která by v rezervaci po firmě, kterou teď převzala jiná firma, mohla provést změnu letenky na konec srpna.
Uf! Zítra konečně do Brna! Zlín je dosti díra. Jsou v ní sice
i moc moc hezcí jedinci, zvláště mezi číšnictvem, ale stejně díra.
--
--
--
--
--
--
Veselé Velikonoce to byly…
Kapna.net, no vždyť to znáte.