Kapna v.2007

Ježišikriste, to je průser!

Kdybych musel psát recenzi, začal bych tou pohádkou. Tou, kterou Karl hodil až do třetího odstavce. Recenzi ale nepíšu – už je pozdě to cpát kamkoliv jinam než na blog. Tak jen zavýsknutí:

„†“ Justice je pro mě zatím deskou roku, ač pitevci Last.fm budou jistě hnípat. No jo, jenže tohle je totiž deska do uší a do ulice. Ve sluchátkách se mi na cestě do práce a zpět zřídka točí něco jinýho.

Je to, jako když šáhnete na něco, co je pod proudem. S prvním překompresovaným úderem kopáku v „Genesis“ do vás Justice vpustí svých dvě stě dvacet a pákou dolů zatáhnou až někde na konci „DVNO“ a možná ještě za chvíli. Jak kdy.

Jo, jsou tam Daft Punk a je tam všechno, co někteří alibisticky obhajují a druzí velkohubě odsuzují. Ale je to neskutečná jízda, takřka nevydejchatelnej nářez, ryzí zábava, syrový agresivní disco, jakkoliv tohle slovní spojení zní nesmyslně. Prostě za jedna.

Na každým negativu se musí hledat to pozitivního. Sice zaměstnán a uspokojován penězi, jenže zatím dovolená nebude. A tak jsem poprvé po snad šesti letech musel oželet náměšťské Folkovky. A teď to pozitivum: Mohl jsem jet aspoň na Pohodu! Ta je jen o víkendu a vždycky se s Folkovkama kryla. Tak hupky šupky, v šest pípnout digitální píchačku a upalovat na autobus směr Trenčín.

Spolubydlící Petra měla jet s „kámošama“ autem a měla vzít stan. „Sorry Dawe je mi hafo blbe, mam upal a zvracim, takze stan jsem nechala doma, budeme taky spat pod sirakem, uwidime se tam. Pus Pet“ Takhle nějak vypadala esemeska, kterou jsem od bohemistky dostal v okamžiku, kdy jsem věděl, že na byt to už nestihnu (věděla to i ona). Poděkoval jsem s tím, že jsem to stejně tušil, a přidal výhružku o dceři smrti, pakliže se nebude pro samý déšť pod širákem spát. Dalo.

O půl desáté v Trenčíně, v deset chytnout kyvadlovku, projít neskutečně dlouhou trasu k samotnému areálu (za ty dva dny člověk mohl nachodit reálně několik desítek kilometrů) a pak už si jen užívat:

intimní Lou Rhodes v přeplněném stanu,
překvapivě rozjeté (ač historicky se opakujícím výpadkem proudu poznamenané) vystoupení instrumentálního projektu Zero 7 s názvem Ingrid Eto v totméž přeplněném stanu připomínající chvílemi Hot Chip,
mrazivě rozjeté Bajofondo, kteří se podle Gustava Santaolally skutečně nejmenují Bajofondo Tangoclub;
kouzelníka v dětském kútiku, který dělal z housenkových balónků všechno od pudlíka po motorku a z lidí pitomečky (v dobrém!)
The Pipettes, bože, úžasné The Pipettes!
oproti Rock For People o poznání hůře nazvučené a o to překvapivě nudnější Basement Jaxx

… nechat se jen tak pošťouchnout neslanými nemastnými Client, tradičně našlapanými Gulo čar, přívětívými Amadou et Mariam

… a nadávat,
proč existují na letních festivalech stage ve stanech,
kde se všude bere tolik lidí,
proč člověk musí pracovat, když chce vidět CSS (a pak si následně oddechnout, když zjistí, že koncert byl zrušen),
proč musí být takové horko,
proč už nejsou palačinky,
proč už dávno nemá auto, aby nemusel být vázán na internacionální dopravu
a proč musel na Pohodu čekat celých pětadvacet let.

Dobrej festival to byl.

Basement Jaxx.
Rock for People.
Hradec, letiště.
Déšť.
První tóny a už to jede.
Nedá se to zastavit.
Nohy se nedají zastavit.
Party jaxviňa.
Všechno umocňuje drzá výzva „Pogo!“ probleskující na projekčních plátnech.
Suverénní pěvecké projevy, kostýmy, hra s kýčem.
„Oh My Gosh“, „Kish Kash“, „Do Your Thing“, „Red Alert“, „Romeo“.
Zážitek numero uno.

Jen jeden autobus coby kyvadlovka směrem na nádraží.
Nevešel jsem se.
Tři kilča za taxík.
Baron Věžník.
Ben to nevydejchal. Vůbec.
A já začínám bejt s reportama aktuální jako Čondák…

Pro všechny, kdo jsou na netu pořád a RSS jim jede nepřetržitě:

Black Eyed Peas vs. Moimir Papalescu & The Nihilists vs. Yvonne Přenosilová – „Pump Deviation proti lásce“ na Radiu 1 už za několik minut!

Potvrzeno samotnou -aaáá- přes Myspace!

Jako chápu, a to víc než dobře, že vymýšlení titulku je ošemetná a nevděčná věc: omezený počet znaků nejen editorsky, ale i psychologicky, údernost a tak dále. Ale myslím, že ani kvůli titulku by se neměla rozdělovat některá slovní spojení.

Viz iDNES – „Nové album Madonny, to bude rap i blues“. Mohl autor zvolit třeba „… to bude rap i rhythm“? Je to nesmysl v obou případech? Zvlášť když to nakonec bude rap i rhythm and blues, který je nota bene v článku napsán bez jednoho „h“?

Druhá oficiální „Mash-up Show“ indického studenta a příležitostného DJe Jámy Rámy včera na Flédě se, IMNSHO, docela povedla. Našli se sice brblalové („Boney M! Zahrej Boney M!“, „Máte tam Scorpions?“, „Pane, máte tam něco normálního?“ – „Ne, to jsou všechno nenormální mash-upy.“ – „To je špatně.“), ale i lidi, kteří chválili. Pro jistotu jich většina mluvila na Jámu anglicky.

Během večera Jáma Ráma přítomným mimo jiné dokázal, že první český electroclash nepochází z laboratoře jakéhosi Mojmíra Popa, anébrž od legendy české pop music, české Fergie, Yvonne Přenosilové. Pro ty, kdo na Flédě nebyli, je důkaz na Jámově myspace profilu.

Není to náhodou…? Není to…? Snad… No ano! To přece musí být Kája! (Víc tu.)

(Mimochodem – 19 z 20, pohořel na Plíhalovi(!!!) )

AFO – Vlny a bity
Diskuze na téma Alternativní rádia v Česku. Diskuze poučná, do velké míry jednostranná, do jiné míry marná. Kde byla RRTV? Kde byl Petr Veselý? Proč pro mnohé končí představa mluveného slova v rádiu u zpráv? Jsou všichni na Wavu tak „cool“? Měl dokument „O kontrarevoluci, která nikdy nebyla“ úspěch? David a Saša byli v pohodě.

7 let musicserveru
Taky fajn akce. Anna K – viz tady, Obří broskev – roztomilý, Priessnitz – dobrý, ale ten večer jsem neměl náladu. After – vynikající ('kuju, 'kuju, 'kuju), nocleh – bez chyb (díky!), cesty busem – bez větších problémů.

Ze zdí
„One world, one graffit“
„The Hip Hop“
„Fuck king policie“

„Večernici“ Anny K jsem tenkrát v makru udělil nudnou pětku. Přesto si myslím, že tvorba téhle zpěvačky obecně jednoznačně patří k tomu lepšímu z české pop music, jakkoliv mě nebaví. Na čtvrtečním koncertě v Semilassu se to potvrdilo. Ale s „ale“.

Anna K tam natáčela DVD. Vybrala si Brno, protože, jak sama řekla, je v Brně nejlepší kotel. A lidi jí tuhle čest vraceli i s úroky. Dávali jí najevo, že jsou rádi, že to takhle cítí, ona jim zas bezostyšně dávala najevo, že je ráda, že jsou rádi… Co tím chci říct? Na tom koncertě došlo k propojení mezi umělcem a posluchačem, které je v hudbě tak důležité. Anna K dělá nějakou hudbu, jak jsem řekl, docela dobrou hudbu. Pak jsou tady lidi, které přesně tahle hudba oslovuje. A na koncertě si to užívají všichni, protože to všichni cítí stejně.

Odešel jsem před koncem, protože mě to nebavilo. Ale svým způsobem jsem si z toho odnesl pozitivní zážitky („Bylo to takové od srdíčka.“) Zkrátka Anně K i všem těm lidem okolo bylo v tu chvíli jedno, že té nové placce dal nějaký Věžník jen pět z deseti. Fungovalo to. A blyo to fajn.