Kapna v.2007

… jedna z mála vět, které ve filmu „Heima“ Deana DeBloise zazní. A je to tak dobře. Člověk má čas koukat a vnímat a rozjímat a kochat se a nechat se dojímat tím vším, co vidí. Tou směsí dokumentu, koncertního záznamu a artového filmu vyznačujícího se pokusem vytvořit z každého záběru pohyblivou fotografii (nebo naopak – z každé fotografie pohyblivý záběr?). Ale to už jste určitě četli, takže nic nového pod pihou.

Sigur Rós jsem měl vždycky rád. Ne že bych je nějak hltal, protože ty desky se nedají poslouchat jen tak kdykoliv. Navíc mi ne vždycky přišly úplně vyrovnané, navíc mi ne vždycky přišli úplně vyrovnaní… A to, jestli mi Birgissonův zpěv nevadí, nebo mě tahá za boltce, jsem se vlastně doteď úplně nerozhodl. Tohle všechno dokazuje moment, kdy bubeník vykládá, že Sigur Rós jsou vlastně taková veselá partička a že on sám občas dělá různé pošetilosti, a tváří se při tom, jako by mu někdo právě prokopnul hrudník.

Ale jinak jsou všichni ti -sonové a -dótirky fascinující. Zvláštní. Stejně jako Island. I jako reklama na tuhle zemi „Heima“ funguje. Zajel bych…

Lítám po všech Bruselech a na své dobré známé kálím. Tak narychlo, pro ty, co rádi hurá akce – Jáma Ráma představí po delší době opět svou „Mešapšou“:

středa 2. 4. od 22:00, Půlení ESF, Menza na Vinařské, Brno.

Přijďte, kdo budete mít čas a chuť a vůbec. Budu tam, dělat Jámovi podporu.

P. S.: Nový mash-up – Tina vs. Daisy Daisy vs. Enrique Iglesias – Viem, že povieš Michelle Plays The Ping Pong Song – jste slyšeli? Slyšte.

„Ta přirozenost podle mě posluchače přitahuje. Navíc, člověk je od přírody líný, a tak je v bývalém Československu jen pár lidí, kteří se zajímají, co má nového Björk nebo Peter Gabriel,“ řekl serveru ihned.cz zpěvák slovenské skupiny No Name coby odpověď na otázku, proč je slovenský pop v Česku čím dál populárnější. A co na to „pár hudebních rozhlasových dramaturgů“?

Jako obvykle v abecedním pořadí.

Skladby

Výsadní postavení: Burial – Archangel

Apparat – Arcadia
Apparat – Fractales
Avril Lavigne – Girlfriend
Battles – Atlas
Britney Spears – Gimme More
De-Phazz – Hell Alright
Dntel with Mia Doi Todd – Rock My Boat
eggnoise – Anytime VII
eggnoise – Empty
Foo Fighters – Pretender
Gwen Stefani – Early Winter
Justin Timberlake – LoveStoned (Justice Remix)
LCD Soundsystem – North American Scum
LCD Soundsystem – Watch the Tapes
Mika – Grace Kelly (Linus Loves Remix)
Monkey Business – Kit Bike
Muscles – Sweaty
Planetakis – Pogo in the Shoes of Kylie Minogue
Rihanna – Umbrella ( + Vandalism Remix)
Róisín Murphy – Primitive
Róisín Murphy – Tell Everybody
Sia – Pictures
Sondre Lerche – Say It All
Teki Latex – Disco Dance With You
The Cinematic Orchestra – To Build a Home
Timbaland – Fantasy
Timbaland – Give It to Me
Traband – Vlaštovky
Trippple Nippple – PPP (Meatmix)
ZZT – Lower State of Consciousness (Justice Remix)

Alba

Výsadní postavení: Justice – †

4hero – Play With The Changes
Apparat – Walls
Beirut – The Flying Club Pub
Boys Noize – Oi Oi Oi
Britney Spears – Blackout
Chromeo – Fancy Footwork
Digitalism – Idealism
eggnoise – Albumen
Groove Armada – Soundboy Rock
Justice – †
Kaiser Chiefs – Yours Truly, Angry Mob
Kanye West – Graduation
Kate Nash – Made of Bricks
Robyn – Robyn
Sondre Lerche – Phantom Punch
Stateless – Stateless
Tata Bojs – Kluci kde ste?
The Bird and the Bee – The Bird and the Bee
The Cinematic Orchestra – Ma Fleur

Koncerty

Basement Jaxx, Rock for People, 6. 7.

Objevy

Black Akres
DJ Tommi Vega
Junior Senior
Planetakis
Sonority
Telefon Tel Aviv
The Puppini Sisters
Toxique

Zklamání

Khoiba – Mellow Drama
Kosheen – Damage
Matthew Herbert – Score
Seal – System
The Chemical Brothers – We Are the Night
Tracey Thorn – Out of the Woods

„Mimózy“ aka „Voni jo, já ne“

Björk
Radiohead
Sporto
Xavier Baumaxa

Vopruzy

Enrique Iglesias – Do You Know (Ping Pong Song)
Shaun Baker – V.I.P.

Průšvihy

Čtyřlístek, superkapela z Třeskoprsk

Mám pocit, že čím dál tím víc lidí to nemá rádo – bilancování, řazení, hodnocení, shrnování a publikaci toho všeho. NICMÉNĚ pro ty, kteří takovéhle věci aspoň rádi čtou, je tu opět celoroční shrnutí roku právě uplynulého tak, jak jej vnímala má maličkost.

V osobním životě se loni udála věc, kterou bych nepřál zažít nikomu. (Ne, v archivech Kapny nehledejte, ani na blog jsem to nepsal.) Občas se divím, že mě po tom všem neopustil humor. Jedno mi to ale dalo – rozpoznávat věci, na které má smysl reagovat, od těch, na které reagovat je nicotné a marné. Rozpoznávat kritiku konstruktivní od rozmazleného prskání a dle toho se zařizovat. Rozpoznávat věci důležité od nedůležitých. Dosti však potemnělých událostí a jejich pozitivních (sic!) dopadů. Našel jsem si práci, ve které jsem v celku spokojen. Škoda že na úkor ní šly stranou všechny koníčky včetně toho nejoblíbenějšího – muziky. A tak se stalo, že toho buď tolik dobrého nevyšlo, nebo jsem toho letos extrémně moc zkrátka prošvihl.

Přesto to nejdůležitější v hudbě 2k7 mě neminulo – nu-rave (pakliže existuje ). Ještě za dob Klaxons jsem to měl za krátkodechou záležitost. Nebavilo mě to. Bavit začalo v okamžiku, kdy to začalo být víc rave než indie. Zvuk pro rok 2007, to jsou jasně Justice. Dostali mě úplně. Celá deska. Zbytek téhle vlny jsou spíš výrazné skladby ztrácející vedle sebe na jednom albu náboj (přihodilo se deskám rozjuchaných Muscles a neskutečně agresivních Boys Noize).

Druhým zvukovým otiskem uplynulého járu je pak tzv. tajemný Burial. Dubstep neposlouchám, první Burialova deska mě nebavila, ta druhá, loňská, je to samé, co ty dvě z předchozího odstavce (každá skladba je sama o sobě nářez, na albu se ale slévají), ale skladba „Archangel“, to je něco. A pak že už nejde slyšet dosud neslyšené… Cha!

A prognóza pro rok 2k8? Inu, devadesátky se už tak trochu konají, přesto revivalu dance-flooru s typickými černo-bílými dvojicemi, na které jsem se tak těšil, se asi nedočkáme. Vlna nu-raveu bude narůstat do rozměrů tsunami, až nastane okamžik, kdy si propocení clubbeři budou chtít dáchnout… znovuzrodí se chill-out.

Nemám rád, když se potkají dvě akce v jeden den a já si musím vybírat. Většinou nejdu nikam. Nebo volím obojí. Jako v pátek 14. prosince. SA mělo vánoční večírek, Fléda slavila narozky.

La Grotta byla solidně zaplněná, ale ne přeplněná. Povinné pokrývky hlavy ukazovaly bohatou fantazii hlav pod nimi (mým favoritem byl obr-klóbrc z karimatky). Jídla a pití bylo dosti, aspoň po určitou dobu. Olympic Revival jsem vnímal jen jako kulisu, byť podoby leadera s originálním Jandou jsem si všimnout stihl. Moderátor, v běžném životě steward se svým výkonem držel statečně na hranici české hořkoskladké komedie (první otázka směřovaná na nejvyššího „Vy kouříte?“ se s nezvládnutou intonací proměnila ve skutečně neslušný návrh), samotný DJ (škoda že to Jámovi nevyšlo, třeba za rok) byl lepší, než jsem čekal, a sázel do lidí řízný disco-funk. V okamžiku, kdy se jeho produkce začala zvrtávat v aktuální pop-hity (Madonnino „Jump“) jsem sál opouštěl. V tombole jsem tradičně nic nevyhrál, byť nejvyššího chytla furiatská a jednu z cen několikrát znásobil.

„Pojďme do Charlie's,“ navrhovala Petra. Nemám to tam rád, snažil jsem se naši partičku přetáhnout na Flédu, což se poařilo do doby, než zbytek zjistil, že se ještě (bylo tři čtvrtě na jednu v noci) vybírá stokorunové vstupné. Zůstali jsme s Adrianou sami. A bylo to dobře. Fléda poměrně vrchovatě naplněna lidmi, z nichž mnozí vypadali, jako by neměli ani ponětí, jak se tam ocitli) a i ti moji oblíbení Greatest Hits Collective už hráli líp. Dal jsem si dvouhodinovou ukázku a jel domů.

Veselé Vánoce vinšuju!

Jak do dna využít první pořádné dovolené? Zakončit ji non-stop pařbou? Hm, proč ne? Co třeba výlet do Prahy? MIDI LIDI a Digitalism plus podívat se, jak to točej ti v Praze (čti The Fakes a The Models), když my tu v Brně máme ty Greatest Hits Collective.

Rezervovat dvě jízdenky – jednu na pátou odpoledne, druhou na pátou ráno -, koupit vstupenku a s sebou dobrou náladu.

Jak to tam vypadalo, popsal dobře už Lukáš. Já bych asi k tomu dodal, že i přes špunty v uších to bylo ušiodrovnávající, že ty stroboskopy byly jen tak tak, rozvedl bych tu položku guest list (oblíbená to vyplísnívající pasáž mých reportů), i když tentokrát jsem měl víc pocit, že to ty „celebs“ i zajímalo (jako fakt), a příhodil bych zmínku o dvou maskotech následné after-party – Miss Blue-Velvet-I-Love-Every-Man a Mr Homeless-Dunno-How-I-Got-In-Here-And-Who-Let-Me-In. A pro nejbližší bych přidal mikropříběh o tom, kterak jsem vzplanul několikahodinovou platonickou láskou k mladičkému Hispánci, který ji však neopětoval (klasická love story s un-happy endem), a seznamoval se s UK-stags.

Jo a ti v Praze to točej dobře (The Fakes jsou hravější, víc jako GHC, The Models agresivnější a preciznější) a hlavně bylo fajn se bavit podobně jako třeba na Flédě a při tom slyšet i jiný vály.

Dospal jsem to v autobuse, odpoledne doma a postupně ještě během těchto dní.

Dobrá party.

„Since it's Christmas let's be glad…“

Už jsem s tím začal, jsou to dva týdny. Začněte s tím taky.

Trávy na rozloučenou…

„Poslední koncert Bratří Orffů v Brně na velmi dlouhou dobu!“ lákal mě Lukáš (aspoň myslím, že to spravuje Lukáš) skrz Last.fm do Alterny. Ale milerád, bratříčci, řekl jsem si a čtvrteční večer v diáři bloknul domodra, kteroužto barvou zvýrazňuji soukromé ýventy.

Přicházel natěšen, odcházel oblažen. Jako rám pojali Bratři Orffové svou novou skladbu „Trávy“ – koncert jí otevřeli a pak „na velmi dlouhou dobu“ uzavřeli. V žebříčku skladeb roku ji mít nebudu, ale mezi těmi milými ano. Vláček z Bingriwingri pomalu odjíždí a Ivan se vrací – v rámci svých abstraktních vizí – do současnosti a reality.

Celý koncert pak působil on i celá skupina vyhraně, sehraně a sladěně. A tak svým způsobem nepřekvapivě – jako v reggae vyhrávce v rámci „Na hadím ocase“. Takže ona ta pauza k něčemu dobrá bude. Trocha nostalgie, krátký pokec a dovi a dopo a šáteček.

… a na rozloučenou

Z Alterny rovnou bílým popraškem na Flédu. První večer New New. Greates Hits Collective – beloved ones. Nálož hitů („fresh“ tip: The Selecter – „On My Radio“, rok výroby 1989!), kousek dortu (teda dva, no teda!), vše nejlepší, Metropolis, a pak pobavené pozorování okolí. Šéfka zmíněného média (šéfka? A já myslel, že ME má šéfredaktora, inu, už vím, jaké jsou vztahy mezi ČSA a Lufthansou, ale o těch médiích už ten přehled moc nemám :-/ ) se picla tak, že dováděla se samečkem typu „za střízliva bych o něj kolo neopřela“. Vše se násobilo její kamarádkou a jeho novopečeným (tedy ten večer vytvořeným) kamarádem a skončilo to bůhvíjak a bůhvíkde.

To pravé smutné vystřízlivění letošního New New následovalo ale až v pátek. Complainer mě nebavil ani na desce a posledních pár položek jeho koncertu, které jsem zahlédl, jen potrdilo, že přirovnání k Jamiemu Lidellovi kulhá na obě nohy. Tedy vyjma VJ-ingu, který jsem nazval analogovým: chlapík promítal na plátno přes gymplácký meotar, na nějž nasypával různé věci, promíchával je, pohazoval jimi a zase je odsypával.

Pak byl ten Rakušan, jehož jméno si (až na křestní Philip) nejsem schopný zapamatovat a podobně na tom byla jeho hudba. Prázdné nic. Příjemnou položkou byli Bodi Bill, jejichž koncert se ovšem jak na potvrou kryl se setem Sonorityho (přičemž když se nic nedělo na prvním pódiu, nedělo se nic ani na druhém). Pročež jsem se poté rozhodl zakončit nejen ten večer na Flédě, ale celé New New. Oproti loňskému megasoustu s přehršlí doprovodných akcí a – jestli mě paměť neklame – až třemi hudebními programy zároveň šlo letos o pidi jednohubku zasmrádající po smetišti dějin. A to je převeliká škoda přeškoda.

Ježišikriste, to je průser!