Původně jsem se k tomu moc nechtěl vyjadřovat, protože jsem očekával, že se věci vyřeší stejnou cestou (po stránce formy, obsahu i umístění), jakou se rozjely. Ale nějak to nejde.

Můj nepřítel mě nezajímá. Nezajímá mě, jak se mu vede v pracovním ani osobním životě. Nezajímá mě, co dělají jeho rodiče, jestli vůbec ještě žijí, jestli žije on sám. Nezajímá mě, jestli má přítelkyni, nebo přítele ani jak se jmenují. Takhle to je. Teda spíš by bylo. Nemůžu říct, že bych vlastně měl nějakého nepřítele (gymplácké šarvátky s jistým Martinem se zřejmě samy rozpustily v toku času a faktu, že jsme se od té doby neviděli). Sám jsem se jím stal. Nebo ne?

Vztahy mezi Ondrášem a Michalem a to, co k sobě vzájemně ne/cítí a jak se o sebe ne/zajímají, je jejich věc. Byla v tom Ondrášova touha či spíš potřeba vědět všechno a hned. Teď. V něčí hlavě vzniknul nápad, já se stal součásí hry. Pravda, trošku jízlivé hry, ale taky se tomu dá říkat výchova. Heslo: Člověk skutečně může usnout a žít příští ráno běžný život, aniž by věděl vše.

Ondrášova investigativita a sherlockovství se naprosto minuly účinkem, vedle jak ta jedle, a zároveň vlastní přesvědčení o své pravdě (ha, přišel jsem na to, mám to). A my? Nechali ho v tom. Vtip? Sviňárna? Nepřátelství?

Druhý odchod z Kapny, teatrální a definitivně znějící. Týden. ICQ zpráva od Ondráše: „Už máš Moleskina?“ Co? Takhle to vážně nefunguje.

Ondráši, chápu, že zjištění, že jsme věděli něco, co ty ne, a záměrně mlžili a neříkali ti to, ač jsi moc moc chtěl, může působit šokézně. Jsou však věci, které jsou důležité, a věci, které důležité nejsou. A ty je třeba rozlišovat. Šmířit se s tím, že lidé, kteří tě nezajímají, mají své životy, které tě (přece?) nezajímají. Možná jsme tento výchovný krok neměli udělat my, ale někdo jiný někdy jindy. (Dříve?) Ale stalo se. Jestlis získal pocit, že to je zrada, je to chyba, ale omluva by neměla v tuto chvíli přijít od nás (mě), přestože na nějakém blogu by se objevit měla.