Na musicserveru se zčistajasna objevil rozhovor kolegy Parikrupy s Adelou Banášovou a Martinem Rauschem. Měl bych sice k němu pár výhrad (třeba: To, že se ani jeden neučí scénář, bylo jasné každému, kdo kdy viděl kousek Slovensko hľadá SuperStar, takže do titulku mohlo být použité zásadnější sdělení, navíc, chápeme-li tohle sdělení jako určitou pointu rozhovoru, je škoda, že se rozhovor „vypointuje“ hned v prvním odstavci), o tom ale psát nechci. Zaujala mě věta, kterou prohlásila Adela ohledně muziky, která obklopuje ve Fun Radiu její mluvené slovo:

„Čo sa týka hudby, tú neriešim, som moderátor a nie je mojou prácou sa zaujímať o to, čo odznie pred mojim vstupom a čo odznie po mojom vstupe. Keď mám záujem ovplyvniť poslucháča nejako pozitívne, snažím sa o to obsahom môjho moderovania a nie prezentovaním môjho hudobného vkusu, lebo hudba je vec vkusu a nie nejakej vyššej hodnoty.“

Tak přemýšlím, jestli jde v jejím případě o chladnou profesionalitu, pasivní rezistenci nebo lehkováhu. Sám jsem si kdysi představil utopickou vizi, kdy mě osloví personalista z Kissu/Kroko­dýla/Heyka/če­hokoliv, že se mu líbí, jak moderuju, a jestli bych nechtěl pracovat v jeho rádiu za dvojnásobný plat, než mám na Studentovi. V té představě odpovídám: „Nechtěl.“ Na rozdíl od Adely hudbu řeším. I když se taky považuju za moderátora. Zajímá mě, co bude hrát před mým vstupem i po něm, dokonce mě zajímá, v jakém to bude pořadí a v jakém hudebním žánru. Do jisté míry na tom stavím některé vstupy. A v neposlední řadě hudebnímu formátu prostě věřím natolik, že je podle mě nadřazený mému výkonu ve studiu, ať už je jakýkoliv. Dokonce to tak vnímají i posluchači. Vzkazů typu: „Líbí se mi hudba, kterou hraješ,“ jsem dostal tolik, že už neřeším fakt, že ji nehraju (nevybírám) já, a jen se z těchto pozdravů těším. V tomhle se s Adelou lišíme.