Přišlo to, ani nevím jak. Po čtyřiadvaceti letech svého života jsem si ujasnil úplně všechno ve svým nitru a vrhl se do vztahu. Zamilovanej, jak jsem nebyl nikdy v životě. Nejšťastnější na světě. Už mi konečně nevadily ty zamilovaný páry všude kolem. Neexistoval pro mě konflikt, protože všechno bylo tak… snadné? Bezproblémové? Fajn? Jo, coming out je fajn, když máte kamarády a hlavně rodinu, co vás chápe. Coming out je pěkně k hovnu, když člověk, se kterým poprvý zkoušíte, jaký to je, někoho mít opravdu rád, má rodinu, která ho nechápe. S Tomášem jsme nebyli ani dva měsíce. Skončil to. Dneska. Před několika hodinama. Prý by mu, když je to takhle, rodiče nemuseli přispívat finance a celkově by ho třeba mohli zatratit nebo co. Vybral si cestu, kterou mu nadiktovali. Cestu samoty. Bez vztahu. Beze mě.

Tak jsem zas sám. Vím, jaký to je. Jen několik týdnů jsem zkoušel opak. A nechce se mi do toho zpátky. Snad neskončím jako Kombajn. Ještě že mám pořád co na práci. Takhle se i Hamša třeba už zítra dočká nějaké dávky hudebních doporučení. Jen dneska jsem si tu Bittovou s Javasem v rádiu nechal ujít.

Můžu parafrázovat Slávka Janouška: „Nejvíc bolí první rozchod. A pak už to jde.“ Tak třeba to příště půjde. Teď je mým soundtrackem Skye a její „Love Show“, „Stop Complaining“ a další ty úžasně křehký věci. Chtěl jsem k tomu flašku, ale protože to stejně nic neřeší, mám ve sklince šťávu a vytahuju tabulku čokolády.