Kapna v.2007

Davi2 spal naposled v pokoji, který měl sám pro sebe, v bytě, který měl sám pro sebe. Ode dneška na neurčito nadále s někým… někde.

Davi2 slyšel „Watcha Say“ Jasona Derula, údajný obrovský hit, který ovšem stojí na samplu ze samplu – Imogen Heap užitá na vlas stejně u DJ Wiche. Fuj!

Davi2 se chtěl taky rozloučit s Čoko Voko, ale nechtěl být ve vydýchaném, zahuleném a přeplněném mini klubu. Dobrým gestem od pořadatelů bylo vrácení vstupného.

Davi2 má pocit, že ta smtuná úplná tma ve 20:30 přijde vždycky „úderem“ prvního září, ale stejně mu tohle roční období tak ňák dělá dobře.

Netěšil jsem se. Osm dní bez Milého. Osm dní bez možnosti aktivně hledat novou práci (ehm, ehm! Ehm!!). Osm dní bez možnosti dohánět resty. Těšil jsem se. Osm dní v místech, kam bych se zřejmě jinak nikdy nepodival. Osm dní v nejtěsnějším sousedství P. J. Harvey. Osm dní pod taktem tipů „CK Helena“. No a pak přišla angína a zdálo se, že všechno jde do háje. Soustředit se jen na uzdravení. Těšení netěšení. Antibiotka zabrala takřka na poslední chvíli, a tak i když jsem ještě ve středu večer po příletu měl teplotu (kdo by se taky divil – celý den cestovat, tři hodiny capkat Londýnem s dvanáctikilovou krosnou na zádech, nehledě na fakt, že ten den patřil v britské metropoli mezi nejteplejší a nejslunečnější za posledních 786 let?), postupně jsem se dával do kupy. A začal si to užívat.

Bridport, malebné město, ve kterém se každou středu a sobotu konají vetešárenské trhy, na kterých seženete téměř cokoliv (Ondra – 14 cédéček, stříbrná lžička; Pájová – tři opravdické angličáky; Helena – cédéčka, oblečení; já – „Optimist LP“ Turin Brakes a komiks Fantastic Four, v kterémžto díle je ovšem potřimušketýrsku pět hlavních postav). Bydleli jsme v domě novějšího exteriéru, starodávného interiéru, obývaného bohémsky a ekologicky smýšlející rodinou, která vyrazila na dvouměsíční ekologickou dovolenou (= žádná letadla, pouze pozemní veřejné prostředkya loď) po Evropě (pročež minimálně šestkrát letělo letadlo mezi Českem a Británií, by přepravilo Heleniny návštěvníky). V každé místnosti krb, na každé římse tisíc věciček, fotek a kravinek a v domě ten nejhodnější pes, kterého jsem kdy potkal, a kočka, co vypadala jak nemocná, ale měla jen blechy, kterých si užil hlavně Ondra. A v našem pokoji obraz s „barokní holčičkou“, která se stala hororovým symbolem našeho pobytu a lokálním strašidlem. Umyvadla pak byla vybavena dvěma separátními kohoutky (včetně baterie), jeden na teplou a jeden na studenou vodu, což je jeden z nejnesmyslnějších vynálezů vůbec.

A co jsme ještě viděli, využívajíce k transportu dvojposchoďovou linku X53 jezdící po celém pobřeží? Lyme Regis, městečko se sympatickou plážovou promenádou, molem obklopeným zkamenělinami a plné nádherných úzkých uliček, Cerne Abbas, vesničku, nad níž leží „známý“ (uvozovky proto, že nikdo z mého širého okolí včetně mě ho v podstatě neznají) Cerne Giant a do které jezdí autobus, co vypadá jako autobus tak málo, že to plete i místní usedlíky, romantickou zátoku v Lulworth, kam jsem se vydal jen já s Helenou pěšky osm kilometrů (Ondra měl přece dovolenou, takže nebude nikam chodit na takový štreky! Hmmm…) poslední den antibiotik (a opět vychytal horký a zcela jasný den, takže se schovával a pařil ve větrovce), kapli v Abbotsbury, ke které se jde do kopečku posetého ovcemi a jejich bobky a u které to fouká tak, že se tam dají natáčet profoukané klipy Celine Dion, čehož jsme pochopitelně hned využili, Dorchester a jeho starořímský amfiteátr a gay parade konající se ovšem žel dva dny po našem odletu a další a další místa, kam se běžný český smrtelník jen tak nepodívá.

Party se Scratch Perverts pak tvořila samostatnou kapitolu výletu. Já a Helena jsme zavzpomínali na staré dobré časy Pleasure Seekers a vyrazili do víru nočního bridportského života. Protože kluby zde zavírají brzy (zpravidla kolem půlnoci), vešekrý mládežnický lov se odehrává velmi zrychleně: co nejdřív a co nejrychleji do sebe nalít tři piva, získat tak kuráž, tancovat, přitočit se, oslovit, sbalit, vytratit se. Tahle party byla výjimkou nejen v tom, že jela zřejmě až do rána (jak mě štvalo, že jsem ještě na antibiotikách a oslaben!), ale i ve věkově velmi rozrůzněném publiku, přičemž nikdo se nad nikoho nepovyšoval, nikdo se před nikým neponižoval. Dobrá akce.

No a psát nějak podrobněji o národní pochoutce fish'n'chips snad ani nemá smysl. Treska zcela bez kostí čerstvá tak, že skoro nestihla umřít, obalená ve výtečném těstíčku a obkopená tlustými bramborovými hranoly v takovém množství, že dětskou porci za dvě libry osmdesát jsem jedl nadvakrát. To mi fakt chybí jako.

Kdyby tohle byla slohová práce a já v šesté třídě, končil bych tím, že jižní pobřeží je moc pěkné a jeho návštěvu bych doporučil každému. Takhle ale ještě můžu poděkovat Heleně za pozvec a dodat, že nejveselejší na tom všem byly mikrotragédie Ondry a Pájové, které probíhaly průběžně vždy celý den a které měly tento průběh: „Kde mám XY?“-panické a nervózní hledání věci XY-prohlášení XY za ztracenou navěky kdesi na letišti/na pláži/v autobu­se/v některém z výše zmíněných městeček či vesniček-slavnostní nalezení věci XY-„Kde mám YZ?“