Kapna v.2007

Velká, velká hudební škoda roku 2009…

Souvislost 1
Souvislost 2 (dole, číslo 1)

Chtěl jsem si zrovna v příštích týdnech vzít na pár dní dovolenou, abych dohnal, co jsem nestíhal, a utřídil si myšlenky v hlavě. Jako by to tušila, předběhla mé plány chřipka, a já se tak stal součástí statistik občanů zasažených epidemií a skončil tak jako tak doma, tedy na bytě.

Od středy jsem si připadal jak na chřipkovém veletrhu: první den horečka (bohové naštěstí byli ke mně milostiví a nezahrnovali můj mail hromadou práce), druhý den kašel, třetí škrábání v krku, čtvrtý rýma… To nejhorší už mám za sebou, takže si užívám nuceného volna (co na tom, že nemůžu ven, kdo by se taky hnal do takového nečasu…): KONEČNĚ dočítám blogy (na mnohé jsem nekoukl od konce října!), poslouchám muziku, čtu o ní (dočetl jsem prosincový(!) Filter a tak…) a dávám do kupy nový vrh muziky pro rádio (aktuálně se bavím výsledky ankety „Chcete slyšet ve vysílání Sporto?“ a přemýšlím nad případným výběrem nějaké jejich vhodné skladby jako nad trapným vtipem ).

Mám v plánu si zkusit objednat nějaká sýdýs (© Vladimir 518) a/nebo knížky, ať už jako opožděný dárek ke státnicím (velmi opožděný dárek), Vánocům nebo narozkám nebo jen tak, přemýšlet nad tím, jestli si na pět měsíců, co Ivo bude na stáži v Rakousku, pořídit nového spolubydlícího, nebo jestli ten nájem utáhnu sám, taky se zaobírat myšlenkou, kam se vrtnout od srpna, kdy chci změnit práci, a když bohové dají, úspěšně se registrovat na Facebook.

Konečně jsem se k tomu dokopal – tradiční bilancování na poli muziky tradičně mezi posledními. Loňský rok byl pro mě, co se hudby týče, takový normální, což ovšem bylo způsobeno tím, že se do mého stylu života naplno promítnul pracovní proces. Na poslech bylo zatraceně málo času, neslyšel jsem spoustu toho, co bych chěl (včetně podle mnohých zásadních desek Yvonne Sanchez, DVA a Alvik, kvůli kterýmžto jsem nechal českou sekci hodnocení na musicserveru raději bez povšimnutí), natož abych slyšel něco navíc. No a ten zbytek, co mi ušima přece jen nakonec prolítnul? Dopadlo to takhle:

Skladby
Výsadní postavení: letos těžko určit, dobrých skladeb bylo jako hub po dešti, nakonec ale u mě vyhrála
MGMT – Electric Feel. Nakažlivý rytmus, který dobře znásobili Justice ve svém remixu. A dál tradičně abecedně.

Adele – Chasing Pavements
Bloc Party – Mercury
Calexico – Inspiracion
Cartonnage – Patisserie
Chin Chin – Appetite
Das Pop – Fool For Love (SebastiAn remix)
Duffy – Mercy
Electro Ferris – Day Off
Fleet Foxes – White Winter Hymnal
Goldfrapp – Happiness
Hot Chip – Made In The Dark
Illustratosphere – Vlčák
Mariah Carey – Touch My Body
Midnight Juggernauts – Road To Recovery
Nneka – Heartbeat
Obří broskev – Voda stoupá
Ohm Square – Burčák
Pendulum – 9,000 Miles
Psapp – Fix It
Quiet Village – Victoria's Secret
S.O.I.L. – Angel
SebastiAn – Dog
Van She – Kelly
Vladimir 518 – Václavák
Zoot Woman – Live In My Head

Alba
Výsadní postavení:
The Matthew Herbert Big Band – There's Me And There's You. Deska, kterou asi pořád ještě ne úplně chápu, ale cítím, že to tam prostě je. Propracovaná do detailu, Herbert to osatně jinak neumí. A zbytek?

Alphabeat – This Is Alphabeat
Bon Iver – For Emma, Forever Ago
Cut Copy – In Ghost Colours
Get Cape. Wear Cape. Fly – Searching for the Hows and Whys
Illustratosphere – Animage
Jamie Lidell – Jim
M83 – Saturdays = Youth
Sam Sparro – Sam Sparro
The Teenagers – Reality Check
The Ting Tings – We Started Nothing

Koncert
Už jsem to jednou psal a vzhledem k tomu, že jsem vlastně pořádně nikde nebyl, se nic nezměnilo, takže:
Mezipárty, Fléda, 1. 11.

Objevy
Alphabeat
Lindstrom
Sam Sparro
Santogold
The Ting Tings

Mimózy
Barbora Tachecí

Jaw Droppers
DJ Earworm
Jeff Dunham. Jasně, nedělá muziku, ale stejně…

Průšvih
Kauza „fašismu“ na Rádiu Wave

Vopruzy
Shaun Baker – Hey Hi Hello. Už je to podruhé, co je tenhle „umělec“ tady. Tu ženskou bych chtěl slyšet poté, co takhle odeřve devadesátiminutový koncert.
Laurent Wolf – No Stress

Zklamání
Ohm Square – Taking Shapes
Kanye West – 808s & The Heartbeats
A bylo toho asi víc, ale to jsem nějak zapomněl evidovat…

Prý se plusové body u šéfové vždycky hodí, tak jsem vzal na právě uplynulý týden záskok na ostravské pobočce. Následuje tedy pár postřehů bezprostředně po návratu.

Město
Ostravu asi nikdy nebudu mít moc rád. Mám vždycky pocit, že když stavěli Ostravu, vybudovali napřed železnici, pak silnice se všemi těmi nadjezdy a podjezdy a tramvajovými kolejemi, podél toho železárny a podobné průmysly a někam do zbytku, zpravidla na okraj, sídliště a domy. Takže nasednete v centru a kodrcáte se třeba půl hodiny kolem ničeho, než dojedete tam, kam chcete. Veřejná doprava se navíc striktně drží hesla „Čím později, tím míň“, takže už kolem deváté(!) večer na svůj spoj čekáte třeba dvacet minut, když vám zrovna ujede. Vzbuzuje pocit, že ji tvoří tak sedm linek, které všechny jedou přes stejný, neuvěřitelně dlouhý úsek města a pak se jako pavouk rozprsknou do těch jednotlivých sídlišť. Všechno to jezdí po těch nadjezdech a podjezdech, což jen podtrhuje dojem určité nepřístupnosti a rozplizlosti jednotlivých míst (jako když třeba vystoupíte u zastávky, odkud máte bazén na dohled, ale musíte ujít ještě asi půl kilometru po tom nadjezdu, co vás po něm dopravila šalina, pardon, tramvaj, než slezete na nějakou přípojovou cestu).

Stodolní a Ikarus
Když už jsem byl vyslán do Ostravy, byl by hřích neprodloužit si pobyt o jednu noc a strávit ji na Stodolní ulici. O téhle legendě Česka toho bylo už napsáno tolik, že nemá smysl to moc rozpitvávat. Závěr, který jsem si udělal ze svého výletu já, je ten, že ta ulice je určená hlavně pro léto, protože v zimě s sebou pořád vláčíte ty bundy, které není v žádném z klubu kam odložit. Málo z těch „klubů“ navíc funguje jako kluby tak, jak je znám třeba z Brna, tedy část se stoly, část s regulérním parketem, v ideálním případě ta šatna. Na Stodolní jsou to povětšinou spíš hospody, kde hraje hlasitá hudba, zprostředkovaná ať už DJem nebo nějakým přehrávačem, a kde se tančí ve volných prostorách mezi stoly a barem. Výjimku tvořila například Ta Magika, kde jsem to nakonec zapíchl. Agresivní snad tech-house nebo mírnější techno pěkně odsýpalo, doprovázel to saxofonista a byl tam parket, co se otáčel. A ten Ikarus? To je ostravský buzinec, jehož vizitu jsem samozřejmě taky musel podstoupit, zvlášť když je od Stodolní, co by kamenem dohodil. Je to ale „jen“ bar, kde se hrají hity redcatovského střihu v úrovni hlasitosti takové, aby se dalo zároveň i vykládat, měl jsem dojem, že se tam všichni znají, necítil jsem se být součástí toho všeho, tak jsem asi po deseti minutách odešel.

Zpět na hotel jsem se dostal kolem páté a ráno jsem, ačkoliv jsem si to sakra nepřál, samozřejmě zaspal. V rekordním čase třiceti minut jsem se stihl umýt a sbalit (obvykle těmto úkonům spojeným se snídaní věnuji minut tak devadesát) a uhánět na vlak, který jsem, „zaplaťpánvu“ stihnul!

A další
Bylo fajn vidět svého starého prastrýce, který mi kdysi poskytnul nocleh během Colours, a po x letech Mengelise, který mě navíc vzal do své nejoblíbenější restaurace (shodou okolností je součástí Stodolní) na vynikající francouzskou palačinku, kterou jsem brkal ještě dvě hodiny poté…

Bavil jsem se před pár dny s Jámou Rámou, prý že co nového na poli mash-upů. Svěřil se mi, že by chtěl být jako DJ Earworm. „Kdo to je?“ zeptal jsem se, nejsa zcela kován v oboru. „Génius!“ odpověděl Jáma. A já mu po letmém probádání jeho webu musím dát za pravdu. Jordan Roseman je génius.

Když před rokem vypustil do světa svoje „United State of Pop 2007“, ve kterém smíchal dohromady pětadvacítku hitů roku z Billboardu (k náslechu zde), zdálo se to jako obrovská náhoda a na mash-upových blozích se objevovaly komentáře utahující si z jednobrdosti pop music. Letos to ale Earworm zopakoval se vší parádou. Na „Viva la vida“ Coldplay narouboval zbylou čtyřiadvacítku z Top 25 Billboard (stream tu) a navrch poslepoval stejné písně i do videoklipu, kterým povýšil svůj mash-up na skutečné umělecké dílo. Doporčuju začít rovnou tím klipem:

Nebyl by to ovšem Jáma Ráma, aby do tohoto už tak skvostu malinko nezasáhl. Prý se mu to zdálo málo klubové, bicí příliš nevýrazné. Do karet mu nahrál Thin White Dukeův remix zmíněné písně Coldplay, ze kterého vypreparoval beat, přihodil nějaké hajtky a „United State of Pop 2008 (Viva la Pop) (Jama Rama's Clubby Chubby edit)“ je na světě – ke stažení tu. Bavte se!

Vánoce
Jak jsem tak zaznamenal, z mnoha párů, co mám v okolí, jsme s Ivem byli jediní, co Vánoce trávili spolu. A dary? Rodinka dostala WI-FI router, který se mi, počítačovému analfabetovi, tradičně nezadařilo do mého odjezdu zprovoznit (kua drát!) a já jsem vděčen za výbavu v podobě peřin, topinkovače a pár dalších milých drobností.

Kalvárie 2k9
Letošní Kalvárie proběhla v rekordním počtu deseti účastníků. Hrstka z gymplu si pochvalovala, že konečně poznala Iva, o němž získávala pomalu tzv. dojem paní Colombové, a na Ivovi bylo vidět, že si krajinu Vysočiny, Liborcovu pohostinnost, Dejvózovu kuchyni a vůbec celou Kalvárii užívá. Jako já. Doprava letos proběhla poprvé vozmo, čímž akce získala opět nový, dospělejší, rozměr. Já se ovšem vezl autem v podstatě jen proto, že jsem se potřeboval dostat zpět do Brna už v neděli, tedy o den dříve, než byl oficiální konec. I tak to ale bylo fajn, následují obvyklá poděkování všem, co na Kalvárii byli a na zážitcích se podíleli.

Spazierblog: Maloměřice a Obřany
Po několika uherských letech se na Kapnu vrací Spazierblog, rubrika mapující různé kouty Brna, Česka a země. Přes svátky u nás na bytě přebývá dočasný spolubydlící, náš společný známý Viktor, a před tím, než jsme se rozprchli slavit příchod Nového roku, jsme se rozhodli udělat si malý výlet po okolí. Oproti původnímu plánu jsme nakonec do Obřan došli pěšky už z bytu – z Husovic přes Maloměřice. Obě městské části mají to, čemu se říká genia loci, chvílemi (teda vlastně skoro celou cestu) jsem si ani nepřipadal jak v Brně. Vesnický ráz, drobné dělnické domky Maloměřic vystřídané většími domky movitějšího charakteru Obřan. Privátní zubní kliniky, mini obchůdky a trafiky a hospůdky a opuštěná fabrika na řece. Fajn výlet to byl.

Silvestr
Letos u Katky ze Spolku (Spolek = hrstka spolužáků a spolužaček ze základky, co se tak občas vídáme, a když se spočítáme všichni, je nás skoro třetina třídy). Katka dělá u mezinárodní firmy a pozvala i několik svých kolegů a kolegyň, z hojné části ze zahraničí, Silvestr se tak nesl v multikulti rovině. Pámátnými zážitky bude doruda vyžhavená naštvanost Alžířana, který nedokázal vstřebat popichování svého namol opilého kolegy Tunisana, který plácal páté přes deváté, rozbíjel sklo a lil víno na sedačku, Polák stříkající sekt na ulici po nás všech a hláška Angličana: „Já mám kokot (používá ještě někdo v Česku tohle slovo?), já myslím za kokot, takže mám žena na Vysočina, mám žena v Brno a mám žena v (zapomněl jsem kde).“

Takže všechno nej všem čtenářům Kapny do roku 2k9 a třeba příští rok pošlu mailem i nějaké to vlastnoručně uplácané PFko…