Kapna v.2007

Neříkám, že bych byl nějaký extrémní a častý posluchač, ale toho chlapíka jsem měl vážně rád. Měl výborný projev, (na Vídeňáka) skvělou angličtinu (nebyl totiž Vídeňák) a super suchý smysl pro humor. Jsem ostuda, že jsem zjistil, jak se jmenuje, dva dny poté, co umřel. Jmenoval se Duncan Larkin, moderátor ranního vysílání FM4.

Další z pozvání, která se neodmítají. Můj nejvzdálenější a nejjižnější výlet. Prodloužený víkend v turecké Antalyi, 5–8. září.

A taky neuvěřitelný svátek obžerství to byl. Teda ne že bysme se pořád jen cpali, přece jen jsme měli zajištěnou „jen“ polopenzi, no ale když už se šlo na snídani nebo na večeři, tak to stálo za to (plus tedy ten úžasný oběd během sobotního výletu). Ale popořádku…

Akci pořádaly tři subjekty: Turkish Airlines, síť luxusních hotelů Gloria Hotels and Resorts a ještě jedna firma zajišťující v Česku golfové akce, na jejíž jméno si nevzpomenu. Nebylo to pro mě ani podstatné, protože i přes jistě lákavou možnost hrát golf v Antalyi jsem dal přednost včlenit se do skupinky, které jsem dal název „Leisure“ neboli „Volnočasová“. Zcela přirozeně do této skupiny patřili všichni prodejci a prodejkyně letenek, zatímco skupinu zvanou Golfisté tvořili manažeři a manažerky pozvaných firem.

Abysme poznali servis THY v plné kráse, letěli jsme tam v ekonomické třídě, zpátky v business. Ekonomická třída a Boeing mi neva, ale jen když sedím u okýnka a vedle sebe mám nějakou milou osobu, nejlépe tu nejmilejší. V pátek jsem seděl mezi dvěma vyžilejma chlapama, a užíval tedy aspoň první známky obžerství – občerstvení na palubě. Když už se voda do letadla zakazuje, řekl jsem si aspoň o dva kelímky džusu, ale stejně bych byl bývale radši, kdybych byl dostal půllitrovou petku do ruky. Odpadky, příbory a kousky krmě padající z prťavých stolečků (nevýhoda letadel) pak vystřídalo posezení v business salonku pro domácí lety v Istanbulu (bůhvíproč mají v Turecku pro tyto účely zkratku CIP ), kde jsme přestupovali. Mňam. Nacpal jsem se tak, že už jsem během následného večerního letu do Antalye jen odfukoval a velmi roztomilým stewardem podanou krmi uschoval na další den. Večer pak byl korunován seznámením se s velmi milou průvodkyní Arzu, přesunem do hotelu a nočním koupáním v moři, které, jak se zdá, není vTurecku tak obvyklé, jelikož kolemjdoucí asiplavčík na nás z mola něco povykoval (asi, přes vlny nebylo slyšet vůbec nic), pobíhal zmateně sem a tam a když jsme nereagovali, tak na nás aspoň posvítil baterkou. A pak odešel a my taky.

A propos, Antalya je známá jako místo s velmi vysokou mírou vlhkosti vzduchu. Antalyjského klimatu v domácích podmínkách docílíte tak, že se hermeticky zavřete do koupelny, čtvrt hodiny se sprchujete velmi horkou vodou a v koupelně pak trávíte celý zbytek dne. Sobotní prohlídka města tak byla pro suchozemského Středoevropana dosti vyčerpávající, v kombinaci s ostrým sluncem (v Antalyi je 300 dní v roce slunečno a 65 dní prší, v oblasti Černého moře je to jako ve Skotsku, tedy naopak) obzvlášť. Ovšem kdy se zase jeden podívá do Antalye, že? Takže opalovací krém do batohu, následně na obličej (nechápu, co je na natírání nosu tak komického, že náš řidič – přirozeně domorodec – dostával záchvaty smíchu ) a hurá do starověkého města Perge. V dávných dobách, když ještě město stálo v plné kráse, každý návštěvník po průchodu branou zamířil do lázní. Zde měl na výběr ze tří místonstí s různou teplotou vody a vzduchu (studená, teplá, sauna) a trávil zde klidně celé odpoledne. V těchto dobách lázně suplovaly hospodu coby místo socializace, což mi přirozeně přišlo velmi sympatické. Po návštěvě vodopádů a po dlouhém, příjemném a zároveň lehkém obědě zakončeném tureckou kávou na střední způsob ve vyhlášené antalyjské rybí restauraci naše „leisure“ skupina vyrazila na krátký okruh městem a pak do hotelu, kde si vyslechla od Golfistů pár ironických otázek na počet zakoupených koberců. Mimochodem, ta restaurace trůnila na útesu, na němž sedí celé město (nebo jinak – představte si město, poslední dům, příkrý sráz deset metrů dolů a moře), a když jsem se naklonil přes zbradlí, zahlédl jsem v útesu dveře, před dveřmi šňůru na prádlo a na šňůře košile. Zřejmě byt šéfkuchaře.

Slavnostní večeře za přítomnosti vedení sítě hotelů doplněná o nepříliš repre pád ze židle některého z podnapilých Golfistů byla vystřídána návštěvou místní plážové diskotéky, kde padlo několik mojit a kde jsme to ve finále zavírali.

Nebylo se lze čemu divit, že na druhý den Volnočasáci trávili u hotelového bazénu a u moře a flákali se a kecali a sbírali bronz a spláleniny od slunce. Před večeří se skupinka vydala do hotelových lázní, kde s úžasem hltala slova místního maséra, který každého z nás postupně vzal za ruku, přikázal zavřít oči, chvíli s námi vlál a pak vyzradil, jaké místo těla nás má trápit a že třeba kolegyně je tři měsíce bez partnera (a měl pravdu!) a další vály. Po večeři (po předlouhé a extrémně vydatné večeři) se pak Leisure skupina vydala na krátké taneční vystoupení v pětačtyřiceti minutách představující všechny možné společenské tance a hurá na kutě.

No a návrat do vlasti? V business třídě? Že se ptáte! Jako v bavlnce. Opravdu jsem si užíval, že zas jednou někdo obletuje mě: šampíčko, noviny, jedno papání, druhé papání, třetí… likér, horký ubrousek na ruce před jídlem i po něm, na trojsedačkách Boeingu jen dva se stolečkem uprostřed, chybělo jen foukat vanilkovej cukříček do prdýlky. A jako třešnička na dortu návštěva druhého CIP business salonku v Istanbulu, tentokráte toho pro mezinárodní lety. Tohle to převážilo i fakt, že jsme hotel opouštěli v šest ráno a že jsme na letišti chvíli zmateně pobíhali z koutu do koutu, než se přišlo na to, kde nás, businessmany, odbaví, a fakt, že při takovém typu výletu člověk místní kulturu pozná spíš jen z rychlíku.

Díky Aničce za přednostní nabídku, Lence za organizaci, všem, co se na tom podíleli, a všem z naší Leisure skupinky za zážitky.