Zlínská odysea
Davi2, pod kapnou života, Deník VyVolených, spazierblog Žádný komentář »Už to budou tři týdny, co (s víkendovými přestávkami) trčím ve Zlíně – ve městě, které je známé tím, že neexistuje způsob, jak se do něj dostat pohodlně. Zaměstnavatel koupil místo po jiné firmě a rozhodl se vykopat válečnou sekeru a vrhat ji proti veškeré konkurenci v městě. A já byl vyslán jako pěšák do přední linie.
OK, přeskočme dvoudenní zahřívací kolo z počátku srpna zahrnující i příšernou výpadovku přímo pod okny penzionu, v němž jsem nocoval. Taky jsem pak bojoval a o týden později – po týdenní pauze – jsem měl rezervaci v hotelu u centra: sedm minut do práce pěšky, tři minuty do potravin/kina/čehokoliv čili Zlatého jablka – budovy, která je známá tím, že aby zůstala uspokojena srdce památkářů, vydlabaly se historické domy jako nory a do nich se vsadil komplex toho všeho.
Je zvláštní, jak člověk začne srůstat s prostředím, v němž se octnul. Izolovaný. Osamocený. A přesto pozorující. Figurky. To mě upoutalo nejvíc. Třeba ten zakrslý bezkrký upoceně vyhlížející tlouštík pohybující se snad čtyřiadvacet hodin v hotelu či jeho bezprostřední blízkosti s takovou suverenitou, že nasazuje do hlavy červa – je to neustálý host hotelu, známý recepčních, štamgast z přilehlých hospod nebo přímo majitel některého ze zmíněných zařízení?
Zlín má taky svůj buzinec neboli gay & friendly bar. Říká se mu Ego a oproti brněnským podnikům se v něm konají i akce typu nu-rave party, na což jsem teda fakt valil bulvy (jak by brněnští neustále-po-toleranci-volající šampónci reagovali, kdyby se jim řeklo: „Dnes Helenka nebude, dnes budou Justice!“?). Každý večer se tam schází všech pět zlínských homosexuálů. A za barem Martin. Fanoušek Karla Gotta na život a na smrt. Ze svých úspor každý večer nakrmí juke-box a společně se svým idolem přednese některý z válů typu „Izabela“ nebo „Stokrát vrátím čas“ nebo jak se to všechno jmenuje. Během své produkce se spolehlivě drží asi čtvrt tónu pod Kájou (Martin se zúčastnil i X-Factoru, neprošel však přes první hradbu), což ovšem nikomu z přítomných nevadí. Tleskají a děkují a Martin děkuje za to, že tleskají a děkují. Ale má to svoje kouzlo a svou atmošku každodenních rituálů a takového toho vzájemného pochopení a souznění.
A pak je tu Ed. Ed, se kterým jsem zažil svůj vůbec nejhorší pracovní den života. Ed, který kupuje letenky jako dvojitýho meka u MacDandyho (taková ta představa „Já bych chtěl dvě letenky do New Yorku,“ letenkář/ka se otočí a houkne dozadu: „Maruško, dvakrát New York!“ a z boxu vypadnou obálky). Ed, který nemá telefon ani e-mail, ale má právníka, který nám to může natřít (psychical damages" či co), protože když platí letenky cash a pak je ruší, není přece nic složitého na tom dostat peníze okamžitě cash zpátky („Jančo, pánovi New York nechtná, vrať mu peníze, ju?“ – „Jasnačka, no problemo!“). Ed, který má na všechno málo času, Ed, který dnes konečě po dvou změnách letenky odletěl do New Yorku, Ed, který má všechno na háku, Ed, který mě přes všechny ty nervy hodně naučil. A za to jsem mu stejně vděčný.
Kam se na něj hrabou Ondra s Janou trnoucí hrůzou, že budou muset trčet na Aljašce až do října, protože se dlouhé dva týdny zdálo, že neexistuje síla, která by v rezervaci po firmě, kterou teď převzala jiná firma, mohla provést změnu letenky na konec srpna.
Uf! Zítra konečně do Brna! Zlín je dosti díra. Jsou v ní sice
i moc moc hezcí jedinci, zvláště mezi číšnictvem, ale stejně díra.
