… jedna z mála vět, které ve filmu „Heima“ Deana DeBloise zazní. A je to tak dobře. Člověk má čas koukat a vnímat a rozjímat a kochat se a nechat se dojímat tím vším, co vidí. Tou směsí dokumentu, koncertního záznamu a artového filmu vyznačujícího se pokusem vytvořit z každého záběru pohyblivou fotografii (nebo naopak – z každé fotografie pohyblivý záběr?). Ale to už jste určitě četli, takže nic nového pod pihou.

Sigur Rós jsem měl vždycky rád. Ne že bych je nějak hltal, protože ty desky se nedají poslouchat jen tak kdykoliv. Navíc mi ne vždycky přišly úplně vyrovnané, navíc mi ne vždycky přišli úplně vyrovnaní… A to, jestli mi Birgissonův zpěv nevadí, nebo mě tahá za boltce, jsem se vlastně doteď úplně nerozhodl. Tohle všechno dokazuje moment, kdy bubeník vykládá, že Sigur Rós jsou vlastně taková veselá partička a že on sám občas dělá různé pošetilosti, a tváří se při tom, jako by mu někdo právě prokopnul hrudník.

Ale jinak jsou všichni ti -sonové a -dótirky fascinující. Zvláštní. Stejně jako Island. I jako reklama na tuhle zemi „Heima“ funguje. Zajel bych…