Kapna v.2007

„Since it's Christmas let's be glad…“

Už jsem s tím začal, jsou to dva týdny. Začněte s tím taky.

Nedokážu pochopit internetového providera, který své zákazníky pravidelně – jen co začne krápat, jen co trochu přituhne nebo v posledních dnech kolem deváté večer jen tak – odstřihává od internetového připojení.

Netbox se tak dostává do role komunistického diktátora, který diktuje, kdy kdo může užívat internet a kdy by měl raději spát. Budu už navždy muset chodívat spát o půl desáté a vstávat ve čtyři ráno, kdy připojení zpravidla jede jak ďas, abych stíhal dělat svoji práci? To přece nemůže ve třetím tisíciletí projít! Nebo může? Přeřadit! Navrhuji „přeřadit nebo u Semilassu poteče krev!“

Trávy na rozloučenou…

„Poslední koncert Bratří Orffů v Brně na velmi dlouhou dobu!“ lákal mě Lukáš (aspoň myslím, že to spravuje Lukáš) skrz Last.fm do Alterny. Ale milerád, bratříčci, řekl jsem si a čtvrteční večer v diáři bloknul domodra, kteroužto barvou zvýrazňuji soukromé ýventy.

Přicházel natěšen, odcházel oblažen. Jako rám pojali Bratři Orffové svou novou skladbu „Trávy“ – koncert jí otevřeli a pak „na velmi dlouhou dobu“ uzavřeli. V žebříčku skladeb roku ji mít nebudu, ale mezi těmi milými ano. Vláček z Bingriwingri pomalu odjíždí a Ivan se vrací – v rámci svých abstraktních vizí – do současnosti a reality.

Celý koncert pak působil on i celá skupina vyhraně, sehraně a sladěně. A tak svým způsobem nepřekvapivě – jako v reggae vyhrávce v rámci „Na hadím ocase“. Takže ona ta pauza k něčemu dobrá bude. Trocha nostalgie, krátký pokec a dovi a dopo a šáteček.

… a na rozloučenou

Z Alterny rovnou bílým popraškem na Flédu. První večer New New. Greates Hits Collective – beloved ones. Nálož hitů („fresh“ tip: The Selecter – „On My Radio“, rok výroby 1989!), kousek dortu (teda dva, no teda!), vše nejlepší, Metropolis, a pak pobavené pozorování okolí. Šéfka zmíněného média (šéfka? A já myslel, že ME má šéfredaktora, inu, už vím, jaké jsou vztahy mezi ČSA a Lufthansou, ale o těch médiích už ten přehled moc nemám :-/ ) se picla tak, že dováděla se samečkem typu „za střízliva bych o něj kolo neopřela“. Vše se násobilo její kamarádkou a jeho novopečeným (tedy ten večer vytvořeným) kamarádem a skončilo to bůhvíjak a bůhvíkde.

To pravé smutné vystřízlivění letošního New New následovalo ale až v pátek. Complainer mě nebavil ani na desce a posledních pár položek jeho koncertu, které jsem zahlédl, jen potrdilo, že přirovnání k Jamiemu Lidellovi kulhá na obě nohy. Tedy vyjma VJ-ingu, který jsem nazval analogovým: chlapík promítal na plátno přes gymplácký meotar, na nějž nasypával různé věci, promíchával je, pohazoval jimi a zase je odsypával.

Pak byl ten Rakušan, jehož jméno si (až na křestní Philip) nejsem schopný zapamatovat a podobně na tom byla jeho hudba. Prázdné nic. Příjemnou položkou byli Bodi Bill, jejichž koncert se ovšem jak na potvrou kryl se setem Sonorityho (přičemž když se nic nedělo na prvním pódiu, nedělo se nic ani na druhém). Pročež jsem se poté rozhodl zakončit nejen ten večer na Flédě, ale celé New New. Oproti loňskému megasoustu s přehršlí doprovodných akcí a – jestli mě paměť neklame – až třemi hudebními programy zároveň šlo letos o pidi jednohubku zasmrádající po smetišti dějin. A to je převeliká škoda přeškoda.

Koupil jsem si víc ramky. Do svého notebooku. Hned jak přišla, tak jsem ji začal natěšeně vyměňovat. Ještě v kanclu. Jenže to jsem neměl dělat. Zapomněl jsem, že s námi v mísnosti je náš externí spolupracovník. Přezdíváme mu DarkLord. Stačí aby se podíval na jakýkoli počítač a do pár minut, se stroj odporoučí minimálně do věčných lovišť. A co potom, když se dívá, jak měním RAMku.

Ano správně. Počítač jsem sice rozjel, ale vždy po cca 30 sekundách zamrzl. Nepomohly domluvy, výhružky, nouzový režim ani výměna původní paměti. Prostě nic. Tak jsem to nechal být a poté, co jsem přijel domů do holešova, začal jsem s reinstalací systému. Rozhlodl jsem se, že když už mám tolik paměti, proč nevyzkoušet Vistu, když už máme ty nevyužité firemní licence.

Vista mě příjemně překvapila. Instalace trvala oproti instalaci XP opravdu chvilku. Systém naběhl přímo v Aeru a já se do toho grafického rozhraní tak trochu zamiloval. Wow! Přišlo mi, že tento systém jede poněkud rychleji než starý XPčka. Internet Explorer a Windows mail startovali bleskurychle a já se jal dát si nějaký pěkný wallpaper. Jenže chyba lávky. Zapnul jsem wifi a systém mi oznámil, že teda jsem připojen v síti, jestli jí důvěřuju a tak, ale že mě na internet nepustí. Několik hodin jsem ho přemlouval, ale nic. Internet ani ťuk. Tak jsem si řekl že to nemá cenu, mám nějakou práci, ke které net nutně hned nepotřebuju, ale musím ji začít dělat. Připojil jsem externí disk, kde mám zálohy obrazů disků v programu Alcohol 120%. Ten jsem musel nainstalovat. Uprostřed instalace modrá obrazovka smrti. Restart. Blue screen, restart, blue screen, nouzový režim, bluescreen. Ha! Vytahuji instalační CD Windows XP a Vista letí z okna. Wow byl, ale já s tím počítačem potřebuju pracovat.