Kapna v.2007

„Bůh existuje, bůh je tady s náma a chce se s váma setkat!“ křičela hystericky ta holka, stejně hystericky pobíhajíc po Masarykově třídě a rozdávajíc letáčky. Mně ten leták dal její postarší kolega se slovy, že bůh je skutečnou osobou z masa a kostí a že i já se s ním můžu setkat (sektat, ha ha), když přijdu v neděli v devět ráno do Scaly. „A máte web?“ – „Máme.“ – „OK,“ rozloučil jsem se.

SEO Triumfálnímu centru víry moc nejde, a tak jako první na mě při googlingu vykouknul opoziční wordovský dokument. Jeho webová podoba je tady) a těch minut strávených jeho četbou lituju i teď míň než „minut strávených četbou tohoto letáčku“. Zejména hudební fanoušky nadchne empétrojka s kázáním „buchtě upe totálně miluje!“ (Lukáši, nech mi ji, já si ji použiju v nějakým mixtejpu sám ).

Ale protože jsem školou vychován k objektivitě, stránky na TCV jsou tu. Já s tím stejně nemůžu mít nic společného. Nezmění-li se právnická terminologie, do svazku manželského nevstoupím, když už ano, tak stejně nebude sedět pohlaví a tu masturbaci si taky občas docela rád dopřeju. Takže sorry, bože, ale za těchhle podmínek si setkání s tebou musím nechat ujít.

Na každým negativu se musí hledat to pozitivního. Sice zaměstnán a uspokojován penězi, jenže zatím dovolená nebude. A tak jsem poprvé po snad šesti letech musel oželet náměšťské Folkovky. A teď to pozitivum: Mohl jsem jet aspoň na Pohodu! Ta je jen o víkendu a vždycky se s Folkovkama kryla. Tak hupky šupky, v šest pípnout digitální píchačku a upalovat na autobus směr Trenčín.

Spolubydlící Petra měla jet s „kámošama“ autem a měla vzít stan. „Sorry Dawe je mi hafo blbe, mam upal a zvracim, takze stan jsem nechala doma, budeme taky spat pod sirakem, uwidime se tam. Pus Pet“ Takhle nějak vypadala esemeska, kterou jsem od bohemistky dostal v okamžiku, kdy jsem věděl, že na byt to už nestihnu (věděla to i ona). Poděkoval jsem s tím, že jsem to stejně tušil, a přidal výhružku o dceři smrti, pakliže se nebude pro samý déšť pod širákem spát. Dalo.

O půl desáté v Trenčíně, v deset chytnout kyvadlovku, projít neskutečně dlouhou trasu k samotnému areálu (za ty dva dny člověk mohl nachodit reálně několik desítek kilometrů) a pak už si jen užívat:

intimní Lou Rhodes v přeplněném stanu,
překvapivě rozjeté (ač historicky se opakujícím výpadkem proudu poznamenané) vystoupení instrumentálního projektu Zero 7 s názvem Ingrid Eto v totméž přeplněném stanu připomínající chvílemi Hot Chip,
mrazivě rozjeté Bajofondo, kteří se podle Gustava Santaolally skutečně nejmenují Bajofondo Tangoclub;
kouzelníka v dětském kútiku, který dělal z housenkových balónků všechno od pudlíka po motorku a z lidí pitomečky (v dobrém!)
The Pipettes, bože, úžasné The Pipettes!
oproti Rock For People o poznání hůře nazvučené a o to překvapivě nudnější Basement Jaxx

… nechat se jen tak pošťouchnout neslanými nemastnými Client, tradičně našlapanými Gulo čar, přívětívými Amadou et Mariam

… a nadávat,
proč existují na letních festivalech stage ve stanech,
kde se všude bere tolik lidí,
proč člověk musí pracovat, když chce vidět CSS (a pak si následně oddechnout, když zjistí, že koncert byl zrušen),
proč musí být takové horko,
proč už nejsou palačinky,
proč už dávno nemá auto, aby nemusel být vázán na internacionální dopravu
a proč musel na Pohodu čekat celých pětadvacet let.

Dobrej festival to byl.

Basement Jaxx.
Rock for People.
Hradec, letiště.
Déšť.
První tóny a už to jede.
Nedá se to zastavit.
Nohy se nedají zastavit.
Party jaxviňa.
Všechno umocňuje drzá výzva „Pogo!“ probleskující na projekčních plátnech.
Suverénní pěvecké projevy, kostýmy, hra s kýčem.
„Oh My Gosh“, „Kish Kash“, „Do Your Thing“, „Red Alert“, „Romeo“.
Zážitek numero uno.

Jen jeden autobus coby kyvadlovka směrem na nádraží.
Nevešel jsem se.
Tři kilča za taxík.
Baron Věžník.
Ben to nevydejchal. Vůbec.
A já začínám bejt s reportama aktuální jako Čondák…

Až budete číst tyto řádky budu už na cestě směr ostrov Rab, tz. nejméně do neděle jsem off-line.