Jednou dávno, někdy po tom, co jsem mengelise poznal, mi povídal
o kamarádovi z Ostravy. Že byl divnej. Prostě kámoš, který se
k němu otočil zády, zničeho nic, začal ho nesnášet. Stejně jako
většina „předešlých kamarádů“. To jsou věci, řekl jsem si.
Jak se někdo může změnit z kamaráda v „nepřítele“,
nechápal jsem. Pak mengelis dodal, že byli takoví kámoši, že on dialupař
chodil za kmarádem ADSLkářem co chvíli sjíždět net, a kamarádovi ruply
nervy a milého mengelise začal ignorovat.
Tuhle příhodu jsem si připoměl, když mě mengelis veřejně označil za někoho, kdo
mu šlape po zádech. Opět jsem nechápal. Jak mohu šlapat někomu po
zádech, když ten dotyčný hnije čtvrt roku v Ostravě a já se ve
stejný čas pohybuju v Brně.
Stal jsem se „nepřítelem“, protože mengelisovi nevěnuji
dodatečný zájem, slíbil jsem mu věci, které jsem nestihl splnit,
i když vůle byla, že jsem se začal stýkat s lidmi, kteří jsou
také „nepřátelé“. Co na tom, že díky našemu blogu, tento
člověk může recenzovat desky na asi největším serveru o hudbě
u nás. Co na tom, že jsem mu vždy poradil, že jsem mu odpovídal na
jeho nesmyslné smsky a výroky po ICQ. Dokonce jsem se i přes těch pár
záhlavců, při kterých bych(udělat to někdo jiný) už jinak začal
vraždit.
Ondráši, stále zůstáváš mým kamaradém, i když já jsem se stal
tvým „nepřítelem“. Chápu, že stihomam je hrozná věc.
