Kapna v.2007

Zadejte do prohlížeče adresu: http://radios­tudent107.cz/mo­deratori.asp, vypněte si obrázky a CSS stylování. A co se ze stránek dozvíte? Že pro RádioStudent je nejdůležitější Image moderátorů

Vaše aplikace Google AdSense nebyla schválena. Nyní můžete aktivovat svůj účet a nabídnout program AdSense k vyhledávání vašim uživatelům v několika minutách.

Na Nově se nečekaně drandilo v motokárách dýl, než by kdo čekal. Nezaregistrovaly to ani webové televizní programy. Stojí desítka finalistů SuperStar nervózně kdesi, napjatě čekajíce na režisérův pokyn „Dodrandili, jedeme!“, nebo ne? Kde jinde by se člověk měl tuto informaci dozvědět, než u zdroje samého? A hle!

Spadlo s nimi letadlo! Stejně jsem věděl, že třetí řada SuperStar je ztracená…

(Zdroj: nova.cz)

Cleavage – Justin Timberlake vs. Moimir Papalescu & The Nihilists – já vs. Ondra
To, že s Ondrou máme odlišný hudební vkus, ví každý, kdo občas zabrousí na pravou dolní část Kapny, kde se zobrazují Last.fm záznamy. Občas vedeme i diskuze na téma Jak se ti to ne/může líbit? Naposled jsme se takhle vypolarizovali u „FutureSex/Lo­veSounds“ Justina Timberlakea (Ondra – „Nesnáším kastráty!“, já – co nevidět odkaz na makro – ano) a „Lewis Neptune“ Moimra Paplescu & The Nihilists (Ondra – „Na koncert bych nešel, ale do sluchátek je to super,“ já – co nevidět odkaz na makro – ne)

Je Last.FM krokem k čipové totalitě?
Helena prohlásila poměrně chytrou myšlenku, že se na jedné straně všichni pzkostlivě bojíme o své soukromí, čipové totality, a na druhé vesele sdílíme třeba to, co posloucháme, a vesele to ukazujeme celému světu. ne že by šlo o nějakou tragédii, ale k zamyšlení to rozhodně je.

Guillemots a Sandi Thom – asi ne
Karl je miluje. Koho? Guillemots. Nejde jinak, je třeba tomu přijít na kloub. Jenže mi to nějak přes ty boltce neleze. Tři poslechy jsem se musel překonávat neodvrhnout desku „Through My Window Pane“ tím, že je příšerně nudná. Nakonec jsem přišel na to, co mi na ní tak vadí. Kytary. Guillemots je totiž kytarovka bez kytar. Ne jako Keane, kde drnkání supluje piano, tady je jakoby zapomněli nahrát vůbec, takže to album zní jako nedodělané. Nuda. Bohužel. Ani Sandi Thom a její „Smile… It Confuses People“ mě tak moc nebere, přestože na ni nadává ta „jen“ milá Lily Allen. „I Wish I Was A Punkrocker“ je skvěle minimalistická hopsajda s ještě skvělejším textem (čím míň nástrojů, tím líp vnímám text, vy taky?), ale zbytek alba je „jen“ milé country. „Jen“ milé. Jako třeba Jewel (lup – facka od Tomáše).

Volby – určitě ne
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl podruhé v životě nevyužít svého volebního práva. Původně jsem se chtěl rozepisovat o důvodech, ale pak si říkám – znáte mě a můj postoj k politice. K čemu senát, když nemáme ani vládu? A stejně to nestíhám, prostě celkově se mi ty volby nějak nehodily.

Hype roku 2006 – MOLESKIN… totiž Cambellova polívka!
Kdo nemá bloček/diář/aspoň vytržený papír značky Moleskin, je out. Psával do něj Hemingway. Že je to mengelismus, jsem Michalovi řekl do očí a nestydím se za to. Myslím si to pořád. Byť u něj jsem cítil, že si tím hlavně udělal radost. Takže potud vše OK. Co se ale strhlo následně „v té naší partě“ (© Mengelis), nechápu. Když jsem od Ondry čerstvě omoleskinovaného dostal taky jeden takový bločíček, nenapadlo mě nic lepšího, než ho rituálně spálit, natočit to na video a umístit na Youtube. Zakázal mi to. A tak se s ním učím žít. Vlastně je ten život úplně stejný, víme? V souvislosti s tím bych chtěl upozornit, že obchodní řetězec Tesco začal distribuovat Campbell's Soups – cpal se jimi Warhol. Tak šup šup… Kdo se tím nebude krmit v obědových pauzách…

Co ještě víc k Floexově novince? Nic.
Blog je někdy přítěž. Až někdo bude dělat rozhovor s Floexem o jeho novém albu, nemůže se zeptat, jak vznikalo, v čem je jiné a další obvyklé otázky. Proč ne? Protože Tomáš se ze všeho důkladně už vypsal.

Nerozumím sice ani slovo, ale musí to být určitě něco úžasného, když mi to z Centrum.cz poslali přímo do mailu.

Nejsem moc velký ekolog, ale ještě do nedávka jsem tvrdil, že radši něž auto si koupím stejně drahý foťák. Situace se změnila.

Poslední dobou zjišťuji, že že hromadná doprava není co bývala. V pátek jsem jel domů v autobuse na jedné noze s dalšími asi osmdesáti lidmi. Řidič se rozhodl kandidovat na rekord „Co nejvíc lidí na co nejmenší ploše“. V sobotu se situace opakovala. Počítal jsem s tím, že v tento den pojede míň lidí, chyba lávky. Jelo stejně.

V neděli jsme se rozhodli s Pavlínkou zajet na oslavu narozenin její babičky. Do Blanska. Cca 20 minut jízdy vlakem. Ale opět si s námi pohrál duch hromadné dopravy. Vypadla elektřina. Vlaky najednou měli spoždění 60 minut. Což je třikrát déle, než samotná jízda vlakem.

A dnes mě dožral další způsob hromadné dopravy, jel jsem šalinou do práce v krpoli z mendláku (pro nebrněnské – max 20 minut jízdy) necelou hodinu.

Grr, začínám se poohlížet po nějakém autě. Ušetřil byl moře času. Inu, ekologie je náročný koníček.

Původně jsem se k tomu moc nechtěl vyjadřovat, protože jsem očekával, že se věci vyřeší stejnou cestou (po stránce formy, obsahu i umístění), jakou se rozjely. Ale nějak to nejde.

Můj nepřítel mě nezajímá. Nezajímá mě, jak se mu vede v pracovním ani osobním životě. Nezajímá mě, co dělají jeho rodiče, jestli vůbec ještě žijí, jestli žije on sám. Nezajímá mě, jestli má přítelkyni, nebo přítele ani jak se jmenují. Takhle to je. Teda spíš by bylo. Nemůžu říct, že bych vlastně měl nějakého nepřítele (gymplácké šarvátky s jistým Martinem se zřejmě samy rozpustily v toku času a faktu, že jsme se od té doby neviděli). Sám jsem se jím stal. Nebo ne?

Vztahy mezi Ondrášem a Michalem a to, co k sobě vzájemně ne/cítí a jak se o sebe ne/zajímají, je jejich věc. Byla v tom Ondrášova touha či spíš potřeba vědět všechno a hned. Teď. V něčí hlavě vzniknul nápad, já se stal součásí hry. Pravda, trošku jízlivé hry, ale taky se tomu dá říkat výchova. Heslo: Člověk skutečně může usnout a žít příští ráno běžný život, aniž by věděl vše.

Ondrášova investigativita a sherlockovství se naprosto minuly účinkem, vedle jak ta jedle, a zároveň vlastní přesvědčení o své pravdě (ha, přišel jsem na to, mám to). A my? Nechali ho v tom. Vtip? Sviňárna? Nepřátelství?

Druhý odchod z Kapny, teatrální a definitivně znějící. Týden. ICQ zpráva od Ondráše: „Už máš Moleskina?“ Co? Takhle to vážně nefunguje.

Ondráši, chápu, že zjištění, že jsme věděli něco, co ty ne, a záměrně mlžili a neříkali ti to, ač jsi moc moc chtěl, může působit šokézně. Jsou však věci, které jsou důležité, a věci, které důležité nejsou. A ty je třeba rozlišovat. Šmířit se s tím, že lidé, kteří tě nezajímají, mají své životy, které tě (přece?) nezajímají. Možná jsme tento výchovný krok neměli udělat my, ale někdo jiný někdy jindy. (Dříve?) Ale stalo se. Jestlis získal pocit, že to je zrada, je to chyba, ale omluva by neměla v tuto chvíli přijít od nás (mě), přestože na nějakém blogu by se objevit měla.

Prolog: Jo, nedělám skoro nic jinýho.

„V zájmu spravedlnosti je třeba přiznat, že Amarok lze s úspěchem pustit v nestřeženém okamžiku, kdy se návštěva pustí do jídla. Jinak ale stojí za starou tubulární belu.“
(Klusák, Pavel: recenze na album „Amarok“ Mika Oldfielda, in: Rock & Pop 2/1991, r. 2, Lidové noviny, Praha 1991, s. 20.)

„‚Až poprvé sáhnete na kozy své spolužačce,‘ napsal nedávno jedenz novinářů New Musical Expressu na adresu metalových fans, ‚pochopíte, že populární hudba je o všem jiném než o Satanovi.‘ A svůj shazovačný výklad doplnil odkazem na jistou odbornou psychologicko-sexuologickou studii, která prý objevuje shody mezi tempy chlapecké onanie a trashem.“
(Vlček, Josef: recenze na album „Death Metal Session“, in: Rock & Pop 7/1991, r. 2, Lidové noviny, Praha 1991, s. 20.)

„V ložnicích působí Enigma trochu jako afrodisiaka a soft porno a který kritik-škarohlíd ji takto neokusil, dává zpravidla jednu hvězdičku. Já uděluji tři…“
(Tůma, Jaromír: recenze na album „MCMXC a.D.“ skupiny Enigma, in: Melodie 12/91, r. 29, Panorama, Praha 1991, s. 27)

„Moje dvanáctiletá neteř pravila, že deska je hezká, protože je červená. (Mínila vinyl.) Na dotaz, jak se jí líbí písničky, se jaksi provinile usmála a pokrčila rameny. Její šestnáctiletá sestra prohlásila, že je to volovina a Medvědi nevědí byli lepší s Mládkem.“
(Knechtl, Karel: recenze na album „Škola zvířátek“ Dády Patrasové, tamtéž, s. 29.)

„Dovedu si představit, že se jistě najdou mnozí, kteří si po poslechu desky budou myslet, že k řešení současných problémů opravdu stačí vyčistit si těžké boty, oholit hlavu a vyhnat všechny nebělochy a komunisty někam do Asie a Afriky. Na druhé straně obdivuji, jak si dovedou dělat legraci v dobrém smyslu slova z vlastní desky (Naše krásná…) i z vlastního hnutí (Zpráva pro tisk, Prima večer). Je vidět, že si lidé z Orlíku sice věří, ale nejsou touto vírou zaslepeni.“
(Adamovič, Ivan: recenze na album „Demise“ skupiny Orlík, tamtéž, s. 29.)

„Dosti otřesnou technickou kvalitu nahrávky by snad mimořádná atmosféra koncertního provedení mohla ospravedlnit: nic takového na mne však z desky nesálá, byť zpěvák Zóny publikum velmi spontánně povzbuzuje: ‚Dávajte ruky nad hlavu, kokoti, dáme, poďme, poďme, ruky, do piči, ruky, všeci ruky, sme v Prahe, do piči, hlavnom meste našej republiky.‘“
(Riedel, Jaroslav: recenze na album „Akce punk“, in: Melodie 4/91, r. 29, Panorama, Praha 1991, s. 29.)