Kapna v.2007

„Úterní mash-up“ = pravidelná rubrika na Rádiu Student, nyní nově v rámci exkluzivního pořadu „Pleasure Seekers“ (út, 20 – 21 hod)
Hlavní star = Jáma Ráma
Další zúčastnění ze dne 19. 9. = Placebo, Tata Bojs, Miss Pleasure Seeker & Mr. Event Hunter
Poslech = http://myspace­.com/jamarama2

aka Co zachytilo našpicované ucho v MHD a přilehlém okolí v jedné docela obydlené zatáčce u jednoho výstaviště nedaleko (almost-the-greatest-u-can-praise-it) Vídně, totiž (the-greatest-praise-it) Prahy

Odposlechnuto na zastávce šaliny na Mendlově náměstí. Dvě ženy, třicátnice, evidentně kamarádky či dobré kolegyně:
„Slyšela jsem, že člověk má vypít tolik burčáku, kolik má v těle krve, za ten podzim.“
„Jo, taky jsem to slyšela. Doufám, že mám v těle deset litrů krve.“

… tentokráte striktně hudební.

Jsem skálopevně přesvědčen, že dát v recenzi novým J.A.R. nebo Christině Aguileře pod pět z deseti je póza. Ať už objektivita neexistuje, jak chce, jsou prostě atributy, kterými se podprůměrná deska liší od těch nadprůměrných, a jedním z nich je třeba zvuk, který mají obě desky vysoce kvalitní. Sorry, Lukyne, je to tak. Ale já ti to vrátím na The Prostitutes, ti totiž ten zvuk nemají žádný.

Skladba letošního podzimu vybrána. Bohužel pro všechny lovce čerstvosti je z loňska. Tak dlouho mi trvalo, než se mi pod kůži zadřely vybrané kousky z kompilace „Verve Remixed 3“. A která že je ta vítězná? Nina Simone – Lilac Vine (Album Leaf Remix).

A deska podzimu? Dost možná by se jí mohla stát Charlotte Gainsbourg – 5:55. Jako by Air na smlouvu zaměstnali a k sobě natrvalo přibrali zpěvačku a klavíristku a ještě to celé hodili trošku víc do jazzu. Ta deska ale chce čas, takže nepředbíhejme. Ještě to totiž taky může být Miou Miou – La la grande finale, zvláště za předpokladu, že bude vydařené babí léto.

Je málo věcí v hudbě, na které mám vyhraněný názor, ještě i dnes se čas od času stane, že abych mohl desku posoudit, čtu již vydané recenze a hledám styčné body. Že nesnáším Divokýho Billa, Kabát a Wohnout, se o mně ví. Tohle léto jsem však šel proti proudu celého zástupu hudebních publicistů. Ten proud se jmenoval Lily Allen. Tak kvalitní deska, že jí velmi vysoké hodnocení dávají všichni od Karla Veselého po Lukáše Franze? Tak dobrá deska, že ji chválí Honza Balušek i Ben Slavík? Nebo ideální definice spojení guilty pleasure (zvláště, vezmeme-li v úvahu Karlovo „Možná po ní za rok neštěkne ani pes,“). A tak jsem alternativní. „Alright Still“ není špatná deska, když to někde hraje, nevadí mi to, je to milé a v mém hodnocení by to nad průměr asi šlo. Ale, bože, ne na osm z deseti nebo šest ze sedmi!

A stejně tak mé spodní textilie zůstávají suché z „FutureSex/Lo­veSounds“ Justina Timberlakea, i když si k téhle desce asi najdu vřelejší vztah než k úchvatné super Lilince, která urazila i autorku jedné z nejlepších skladeb tohoto roku „I Wish I Was a Punkrocker“.

Jasně, je to neuváženost, ale na druhou stranu ani ne činnost, která by s sebou musela nutně vždy nést níže zmíněné důsledky. Jít na kolaudačku Flédy, odložit si bundu v Temné komoře (osobní výraz pro nově otevřenou chill zónu) na pohovku a jít se na pět hodin bavit. Ještě půl hodiny před plánovaným odjezdem zkontrolovat, jestli tam je. Je. A těsně před odjezdem zjistit, že tam není. A to jsem si myslel, že mám tak nekonfekční velikost, že nikoho nebude přitahovat (Petra: „Musíš se smířit s tím, že tvoje věci budou krást holky.“).

Takže jsem měl sice akrošku, a tím ušetřenou pajsku za vstup, ale celková útrata činila pití a čtyři stovky, které bunda stála. Ale pořád jsem na tom ještě dobře. Helena na stejném místě měla kabelku s peněženkou, doklady a mobilem (Robin: „Silly.“), který jí byl tímto večerem odcizen podruhé během šesti týdnů. Ponaučení si vezmu nejen já, ale snad i ona.

Ten večer to vůbec bylo hustý, co se lapků týče. Svoji brašnu jsem měl vedle pultu, za nímž hráli naši Greatest Hits Collective, vždy nadohled od místa trsání. Stejně jsem z ní ale v jednu chvíli vytahoval prsty cizího chlapíka. Dělal, že mě nevidí a že mít prsty těsně u (už) otevřené brašny je zcela běžná věc. Mazec.

A pozitivní konec? Jsem slavný skorohudebník! Milovaní Greatest Hits Collective do svého setu zařadili i mash-up „Gasolina živá!“! Pro dosud neznalé – http://myspace­.com/jamarama­2. Pýchy by se ve mně nedořezal…

Jestli všechno dobře dopadlo, dnes v šest ráno (nebo večer? Už ani to nevím) odletěla naše spolubydlící na rok do Mexika = navždy z našeho bytu zvaného dle reality show Byt (po návratu si se svým Ondráškem chce hledat něco jen pro ně dva). Co to s sebou přineslo?
- Poprvé ve svém životě mám pokoj sám pro sebe! Ondra převzal Jitčin pokoj, který bude obývat střídavě sám, střídavě s Pájovou. Já budu svůj pokoj obývat střídavě sám, střídavě s Ivem.
- Atmosféra v Bytě se podstatně uvolnila, provzdušnila a odlehčila.
- Terminus technicus hmsexuál budu slýchávat jen v ironic version svých zbývajících spolubydlících. Jediná Jitka nebyla schopná to slovo vyslovit naplno.
- Nebude mi coby poznámka k zamyšlení nabízen pohled na publikace a webovky křesťanských psychologů označujících homosexualitu jako něco, s čím se dá nějakým způsobem pracovat (zmírňovat, léčit).
- Neuslyším hlášky typu „Podívej, Ivo, jak tě David má rád, dělí se s tebou dokonce o svoje zlevněný párky“.
- Na housle bude cvičit už jen Helena, což vzhledem k její vůli, co se týče houslové hry, bude velmi vzácný jev.

19.16 – MiG 21 je trapnej i naživo,ale technicky jim to šlape pěkně

20.25 – Halušky nic moc,Skyline se mi po prvotnim šoku začínají líbit.

21.55 – Monkey Bussines ne a ne vystoupit,je nám zima,oni zvučí a z repráků se line dechovka.

Co jsem ještě nenapsal:

David se pokusil soutěžit o otvor, ale asi nevyhrál:

Skye byla kouzelná, dokázala si získat dost opité a zhulené publikum a naladit ho na svou vlnu