Kapna v.2007

Náplní práce ochranky u vstupu byla opět ona pseudodadaistická činnost – šacování a zabavování vlastního pití. Urputně přísnou důslednost pořadatelů v této věci nepochopím nikdy v životě. Protože jsme neměli novinářský vstup, mohl jsem snadno u vstupu přijít o minidisc. Jenže gorilu nechal mikrofon i s nahrávacím zařízením naprosto v klidu („Co je v té brašně?“ – „Minidisc.“ – „Aha.“), daleko víc ji zajímala má po tříapůlhodinové cestě prázdná(!) petka („To pití musíte nechat tady.“ – „Ta flaška je prázdná, ale klidně si ji nechte, když chcete.“).

Liberecký kraj se pyšní významnou památkou odkazující na nostalgii ných mladých let. Poznal jsem ji okamžitě. „Třeskoprsky!“ vykřikl jsem samovolně, když se za okny vlaku objevil Bezděz. To, že se mu v komiksu říká Bezzub, že Třeskoprsky jsou samotné Doksy a že jsem celou noc trsal u Blaťáku, jsem si dohledal až teď.

Na nádraží jsem se, poslouchaje cizí rozhovory domorodých teenagerů dozvěděl, že mimo technoparty se na jiné pláži konal koncert Kabátů! Tomu říkám možnost volby. Jo a chatka stojí sto páďo za noc, nezáleží na tom, kolik vás tam je. Vyjde levněji než stan.

Vtip reportáže bude spočívat v tom, že za Rádio Student tam nebyl vyslán David, ale indický kamarád Jáma Ráma, rostoucí rozhlasová celebrita. Anye z Alviku se to vysvětlovalo daleko hůř než třeba kolegovi Orbithovi, nějak jí to prostě hlava nebrala, ale nakonec jsme se domluvili a rozhovor proběhl bez větších problémů.

Boy George hrál ve výrazném třpytivém klobouku, který byl to jediné, co bylo vidět, když se obraz kamer, které ho zabíraly, promítl na projekční plochu. Kdyby byl za sebe poslal někoho jiného, nebo pod touto značkou vystupovali titíž lidé, kteří koncertují pod hlavičkou Groove Armada, nikdo by si toho byl snad ani nevšiml.

Naopak Toma Holkenborga aka Junkie XL poznali všichni. Fotek má spoustu, ukazuje se rád a stejně tak rád se předvádí. Hrál na fiktivní kytaru, hopsal, bavil se.

Zábavná byla taky hudební zásoba mnohých DJs. V diskotécé žádného z nich nechybí taková jména jako Michael Jackson, Depeche Mode, Coldplay, Blur či Bloc Party. Všechny samozřejmě v poněkud jiných verzích, než jak je běžný rozhlasový posluchač zná, mnohé však natolik populární, že během noci zazněly i dvakrát.

Skomírajícímu XMAGu se podařil vcelku dobrý tah – prodávat bývalé přílohy jednotlivých čísel coby samostatná cédéčka. Při hromadné koupi za velmi příznivou cenu. S Helenou jsme nad ránem odcházeli těžší o pětadvacet placek, lehčí o dvě stě padesát korun (slečna nám opravdu upřímně poděkovala – její náklad při cestě domů byl o pětadvacet placek lehčí ) a já teď zase pěkně dlouhou dobu nemůžu říct, že nemám co poslouchat.

Jáma Ráma dostal nabídku od samotného Bruna Ferrariho na předskokanství. Sledujte Kapnu!

Prázdniny končí a škola… nezačíná. Musím si zvyknout na to, že teď je veškerý rozvrh v mé moci. Připravit se na zkoušku z němčiny by nemusel být až takový problém, když se dá vykonat po mailu, a dokopat se k psaní bakalářky? Kop! Kop!

V Instinktu vyšel článek Jindřicha Gotha o hudebních serverech. Formát magazínu mu neumožnil rozepsat se o problému rozmáchleji (sic!), takže je to takové letem-světem-dílko. Ale v pár věcech má občas pravdu. To rozebírat nechci. Rod Stewart mi bude stejně asi osudný navždy. Neměl by se nechat přejmenovat, abych se nemusel stydět vždycky, když pustím mezi čtenáře Stewarda? Kolik je Stewartů? (Následuje odpověď kolegů s větším rozhledem v podobě seznamu několika dalších jmen.) Spíš mě zarazilo, že existuje názor (ne v tom článku, jinde), že v redakci umějí psát jen dva lidi, zbytek za nic nestojí. Nezdravé sebevědomí? Nekončící puberta? Sebestřednost?

Mácháč vyšel. Tahanice o zařizování akreditací rozebírat nebudu, povzdechli jsme si s Helenou nad obyčejnými lístky dostatečně. Samotná akce by byla mohla mít úplně jinou atmosféru, kdyby počasí bývalo bylo spíše letní než podzimní. Aspoň že nepršelo. Boy George byl zábavný, ale ne natolik, aby to člověka bavilo celou dobu, Junkie XL ušel (asi jako na desce… jen co ta recka vyjde) a zbytek (až na Talla s Anyou z Alviku a Orbitha) byl takový jednotvárný. Taneční hudba je zřejmě opravdu v krizi.

Tipy do uší? Electro-punkerky Peaches, podobně hráblí Stereo Total, Cornerovy IAMX, šramlovití Gogol Bordello (jo, objevil jsem si je dávno poté, co se za přispění Tondy Kocábka stala deska „Gypsy Punks“ albem týdne), zasněné Calexico či Sufjana Stevense nebo glitchoidní Matmos.

A politická situace? Neptejte se, řekl jsem si, že nebudu mluvit sprostě.

Jsem poměrně rozčarován. Chování pana Jiřího jsem předpokládal, nechápu proč ne pan Mirek. Pan Miloslav se zachoval jako správná děvka a jenom pan Martin si zatím zachoval tvář. Pan Vojtěch si dozajista mne ruce, přichází druhá rudá doba temna, historie se opakuje!

…teda podle Blesku. Nevím proč, ale autorka Lucie Hrdá v článku zmiňuje:

Podle informací Blesku se v Praze zpěvačka zdrží právě kvůli soukromému vystoupení, které si údajně zaplatil slavný návrhář Louis Vuitton a které se má uskutečnit na Karlově mostě.

nebo zde:

Na Karlově mostě totiž prý nepůjde jen o obyčejný firemní večírek, ale o velkolepou oslavu narozenin jednoho z nejslavnějších světových módních návrhářů Louise Vuittona.

Podle Wikipedie se Luis Vuitton narodil 4. srpna 1821, takže do Prahy přijede oslavit své kulaté 185. narozeniny.

Bude nám ctí!

„Do popředí veřejnosti se dostal především díky tomu, že postoupil do finále prvního kola soutěže Česko hledá SuperStar,“ píše kolega s pseudonymem Zork na Bleskově.cz. Jasně, dá se polemizovat i nad tím, jestli ze subjektivního hlediska patří do textu díky, nebo kvůli, ale o to teď nejde. Zaujalo mě slovo především. Etymologická složenina před a vším je zřejmá, musí tedy existovat ještě něco, díky (kvůli) čemu Záhorovského zná stále ještě půlka národa. Ale co to je? Ví to někdo? Existuje nějaká taková věc vůbec?

Předem dík Danovi za poskytnutý azyl. Ten byt! Ách! A ségře za oběd.

Vynálezce žetonového systému by měli pověsit za koule nad vstupní branu každého takového festivalu, stejně jako toho s tím nápadem zabavovat lahve s pitím u vchodu, ale to už všichni vědí, jen to ještě nikdo nezrealizoval.

Bavilo mě žánrové křížení warm-up hudby s koncerty. Zatímco se čekalo na Franz Ferdinand na rockové stagei, hrála M.I.A. nebo Michael Jackson, před koncertem Pet Shop Boys na popové stagei návštěvníci ochutnali rockovou verzi „Harder Better Faster Stronger“ Daft Punk.

Monika a Michal na mě při koncertě mrkali. Měl jsem kolem krku šátek, takže škrcení by bylo obtížnější.

I Chris Corner byl v pohodě. Rozhovor by nemusel být nejtupější.

Vláďa a Sofii jsou fajn lidi, rád jsem s nimi mluvil. I s Honzou B. se mi kecalo dobře, hlavně proto, že umí skládat komplimenty, jeden by řekl, že mě balil.

Hanba všem, kteří věděli, že na LP budu, byli tam taky a nedali vůbec vědět (styď se, Lukášu! ). Naopak jsem občas potkal lidi zcela náhodou, nebo spíš proto, že v sobotu tam celkově bylo míň lidí, takže narazit na někoho nebyl až takový problém.

A koncerty? To bylo to nejdivnější, páč z velkých hvězd mě skoro nic nevzalo (nudil jsem se u Franz Ferdinand, Hooverphonic, jen nuceně se „pobavvívával“ u Pet Shop Boys), nejvíc jsem si užil J.A.R. (dluh zminula zaplácnut) a IAMX. Možná to bylo celkovým mým rozpoložením, nebo bůhvíčím, ale tak to prostě bylo.

Další kecy („Cornerovy fanynky se od fanynek Rasmus dají poznat. Obě jsou sice v černém, mají tmavou linkou podmalované oči, ale fanynka Rasmus má péro ve vlasech a vedle sebe kamarádku, zatímco fanynka IAMX nemá na nohou botasky a vedle sebe má přítele.“) tady.

Mezi takřka naúnavným lítáním po Náměšti jsem si skoro zázračně udělal chvilku na televizi. Repríza „Ladí neladí“. Dusilová a Peha. Diskuze zvrhnuvší se k tématu Akademie populární hudby. Dva skoro nesmiřitelné tábory. V čele jednoho Jiří Černý, v čele druhého michal nanoru. První v Akademii nikdy nebyl, neb mu to nepřijde dostatečně důstojné na to, aby se to tak vůbec mohlo nazývat, a kvůli přepestrému složení práce v takovémto tělesu pozbývá smyslu. Druhý je v Akademii právě proto, že se alespoň pokouší nabourat onu nesmyslnou zatuchlost zevnitř. Komu jsem fandil? Vlastně oběma. Protože myslím, že i nanoru nakonec může dospět v Černého („Taky jsem býval takovým nanoru.“) a Akademii a celého Anděla nechat svému nulovému osudu. Koneckonců, proč se nezaloží skutečná Akademie populární hudby? Pouze s publicisty? Hm?

Ivo se mi vrátil z Němec po týdnu. Prý shledal nedostatky ve znalosti sloves, které by mu bránily něčemu víc než nudě, a tak to zabalil. Taky dobře. Vlastně, proč si nezakřičet? Výborně! Už jsme spolu měsíc.

Připadám si strašně důležitej. Jen co vypadnu z rádia (Folkové prázdniny 2006 – povídání první, druhé, objev letošního ročníku – Dobet Gnahoré), každý druhý den telefonát odtud (jasně, hlavně chtěla kolegyně Kamila živý telefonický vstup z FP, ale což) a vůbec spousta lidí mi najednou potřebovala volat. Začalo ve mně boptnat nutkání mobil vypnout a na měsíc uložit do šuplíku. Takže kdybyste se mě někdy nemohli dovolat, rousseaouovsky se vracím k přírodě.

Čím dál větší problémy mi dělá proměnit svoje slova v recenzích v číslo 1 až 10. Podezřele často jsem na hranici mězi dvěma a vždycky bych se v takové chvíli na celou recenzi nejradši vybodl. Naposled Glen Hansard a Markéta Irglová – The Swell Season. Asi si osmičku zaslouží, ale to že jsem ji nedal Skye – Mind How You Go, si budu vyčítat asi už navždy.

Ondra se mi směje a nechce to přijmout, ale posledních pár dní cítím ve vzduchu regulérní podzim. Nálada se mi mění do melancholična, do iPodu se mi brzo vrátí soundtrack k „Six Feet Under“.

R.I.P., Paskvil.