Kapna v.2007

Zase Praha, zase Akropole, zase narozeniny musicserveru. Vše podruhé, vše podruhé se mnou. Vše podruhé vydařené, fajn. Line-up pestrý, dokonce natolik, že jsem se těšil jen na dvě až tři jeho složky (z pěti). A dvě až tři složky mě nakonec i potěšily. S Honzou jsme následně rozebírali, jestli pro případnou příští oslavu zachovat zadání akustických koncertů. Jsem pro. Je fajn sledovat, jak s tím jednotlivé skupiny naloží. Folkové duo Kryštof, speciální Roe-Deer feat. Karzi a Lenka Dusilová (a Martin Ledvina!… a pak ten zbytek ) byli nej (jen mi zvuk paradoxně u Roe-Deer moc neseděl – kopák, basa na max., zbytek neslyšet). Naopak Ready Kirken a Lety mimo potvrdily status kapel, který nebudu mít rád nikdy (někdy je pro mě obyčejná písnička málo).

Následné posezení se starou známou bandou pisálků, seznámení se s nováčky, pokec s Evčou, Tomem, jídlo (díky), nocleh (díky), jízda (díky). Zapomenout na blížící se ztělesnění noční můry (zkratka SZZ). Jednou za čas to je potřeba.

Aktualizováno: Pochopitelně jsem zas milion věcí zapomněl. Aspoň pár nejlepších hlášek:
„Nepodávej mi ruku. Nesmíme. Šéf to zakázal!“ (Topolánkovský únik Michala aka Richarda. Že by chtěl trumfnout Kombajnovo „Co to máš za zvyk podávat mi ruku?“? Nezadařilo se, ruce jsme si polopokoutně nakonec podali. )
„Akustický koncert neznamená, že si sednou na židle, ne?“ (Tomáš P. před koncertem Letů mimo)
„Ježišmarja, von je zblízka ještě ošklivější než na fotkách a zrovna musí stát těsně před náma.“ (Evie o Šmitym)
„Kdo se ti líbí nejvíc z britský scény?“ (Tom A.)

Krom toho, že na stránky rádia se dostanete už i přes http://radios­tudent.cz, byl spuštěn i RSS kanál. Funguje zatím jen na část Informace, soutěže a Hudební novinky. Páč v první rubrice se toho zas tak moc neděje, odkazuju čtenářstvo hlavně na tu druhou. S Tominem máme velké plány, jak z toho udělat poloseriózní skorokonkurenci musicserveru, ale překaží v tom jedny státnice a vůbec tak nějak všechno. Tomino teď uletěl na klipech, můžete ho následovat. Jo, a Jáma Ráma, svébytná postava úterní Stoosmdesátky, má svůj prostor zde.

Je to možná trochu odvážné vykřikovat taková slova na základě poslechu čtyř písní a pohledu na dvě videa, ale vypadá to, že deska „Scale“ Matthewa Herberta bude přinejmenším dóóóst dobrá. Komplikovaný vymazlený pop s celým pytlem jazzu… Ale, co bych vám vykládal, jednak takoví rubínově modří už vědí, ostatní můžou strávit půl hodiny tady a budou vědět taky.

Oborová práce se cílí k řiti. Slovy vedoucího je obhajitelná, a to je dobře. Během zítřka ji dokončím definitivně. V pondělí do tisku a rovnou na sekretariát. Takže na poslední chvíli. Přesně jak jsem nechtěl. A přesně jak jsem věděl, že to dopadne.

Podobně dopadá esej do kapitol z bla bla (familiární označení pro kurz Kapitoly z dějin českých médií II). Má to být o Havlíčkově knize „Petrolejové lampy“. Naštěstí se to čte dobře, přestože mi spolužák Petr lhal, když říkal, že má jen sto stránek. Houbeles, tři sta. Takže odevzdání taky na poslední chvíli. A ty dny jsou tak krátké…

Blíže nespecifikovatelné a prudce tajemné elektrické dobrodružství, které se odehrálo doma minulý pátek v noci, mělo za následek výpadek elektřiny v celém bytě. Po nahození pojistek se ukázalo, že až na jednu věc vše funguje. Žel touto věcí byl zdroj domácího počítače Arnolda. Takže víkend bez netu. Byl jsem rád, že mám Mazla, na kterém můžu psát alespoň tu oborovku. Ale jinak to byla taková takřka rousseaouovská zkušenost. Oprava se bude naštěstí pohybovat jen kolem šesti set.

Konečně! Konečně! Konečně po n letech jsem šel dne kytkové charity místy, kde zároveň byli skautíci, co ty kytky prodávali. Vlastnoručně vyrobený měsíčkový květ, na jehož dvou bílých stužkách stálo „Příště si mě najděte“, můžu definitivně vyhodit.

Komentářový absťák zažehnán. Pod recenzí na „Poison On Your Spoon“ Nieriky (tu) se strhla bitva. Protože nejsem Franz, který může psát recku na cokoliv, a stejně se pod jeho článkem bude bojovat s intenzitou dva komentáře za minutu nepřetržitě po dobu čtrnácti dnů, a tak samozřejmě ztrácí zájem i schopnost dění sledovat, zapojil jsem se dokonce i do debaty. Chybělo mi to. Ale s některými lidmi se bohužel nedá bavit.

Ono taky úplně nejde chválit jakoukoliv desku, když už jste slyšeli tzv. dost-možná-skladbu-roku. Daisy Daisy – Michelle Plays Ping Pong můžete slyšet na rádiu… hádejte jakém? (Počtení.)

Dnes cestou z práce jsem zjistil že na Moraváku v Brně se chystá akce na podporu ODS Rozhodl jsem se tam zastavit, zpívající mě nijak moc nezajímali. Zrovna když jsem tam přicházel, produkovala něco jako hudbu Tereza Kerndlová. Nekecám, vydržel jsem to pět minut. Hlavní důvod mé navštěvy ale byl ten, že jsem doufal, že získám papírovou verzi Modré šance. Elektronicky se mi nechce číst a tak bych měl aspoň něco do hromadné dopravy. Děvčata u modrých stánků na mě tupě čuměla. „Nemáme.“ A s těmito slovy mi do rukou vrazily útlou brožuru s výcucem programu. Hlavně že vedle ležela centimetr tlustá bichle „Černá kniha hříchu ČSSD“. Že by se ODS pustila do propagace svého rivala?

Nechápu se a začnu se za to mlátit: Místo usilovného vědeckého bádání remediovaného v patnáctistrán­kovou oborovou práci lítám z koncertu na koncert, a psychicky se tak zřejmě připravuju na okamžik, kdy i já rozšířím řady uživatelů Lexaurinu, na němž podle mé spolužačky „jede“ celá katedra politologie. Stejně mi to ale nedalo a když byla příležitost vidět někoho dobrého (nebo zajímavého v nefloskuloidním smyslu slova), nemůžu zkrátka odolat. Takže kde jste mě mohli v posledním měsíci, respektive čtrnáctidenní identifikovat?

Skyline
To byl jen takovej předvoj, netušil jsem tehdy, jak daleko to zajde. Víc tady. Zůstal ve mně vjem nechutně nacpané Flédy, která srážela dojem z koncertu.

kNot Photogenic
Tím to vlastně začlo doopravdy. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem přímo na Flédě(!) ztratil špunty do uší (ale ta paní v lékárně už mě zná, a posledně jsem si koupil hned dva balíky), nebo tím, že ač zdarma, bylo na Flédě poloplno, takže i v kotli, kde jsem se ocitl, bylo dost prostoru na paření, každopádně to byl neuvěřitelněj nářez. Ten koncert jsem si vážně užil. Kapela sehraná a sebejistá. Bomba. Večer v rámci Jim Beam Music měl jednu vadu v podobě obludného zpoždění a ještě navíc neavizovaného warm-upu, takže všechno začlo o dvě a půl(!) hodiny později. Naplácat za to na holou!

Värttinä
Tyhle finský divoženky a jejich doprovodný band jsem si šel na Flédu objevit tři dny na kNot Photogenic. A nebyl jsem moc zklamaný. Na trojici blondýnek se pěkně koukalo už jen z principu, přičte-li se k tomu fakt, že dokázaly za užití minimálních prostředků udělat maximální show, šlo o kvalitní zážitek. Přítomnost spolužačky, která si ve čtyřiadvaceti letech bůhvíproč puberťácky ujíždí na všem, co páchne po Finsku, vlastně nebyla vůbec překvapující. Negativní byl fakt, že se to všechno odehrálo v „jakémsi“ klubu a ne na náměšťském zámeckém nádvoří jednoho červencového večera. To by teprve bylo něco.

Bratři Orffové
Další tři dny a další koncert. Jim Beam Music přivezl/a/o na Favál Bratry Orffy. Nemohl jsem chybět už z toho důvodu, že nebydlím daleko, lákadlem ale samozřejmě bylo „Bingriwingri“ live. Na to se ale zase pitomně čekalo, páč nikdo nikomu neřekl, že ještě musí před tím „zahřívat“ DJ. I když lounge mám rád, jsem radši, když o warm-upech vím předem. Koncert ale nezklamal – samply z desky převedeny naživo, či vynechány (což skladbám neškodilo), a skladby házené tu do jazzu, tu dokonce do reggae („Odcizení“) či rocku („Vzduchem“). Jo, a zvláštní bylo, že nejvíc nejodvázanějších fanoušků bylo mužského pohlaví. Pohodička.

Bruno Ferrari
Tak tam jsem vůbec nechtěl jít. Ani přes AdaMMovu ICQ pozvánku. Oborovka na krku, oslava narozek rádia hned druhej den, Ferrari, o kterým nikdo neví, co si má myslet… díky, stačí mi to příště. Pak jsem se ale dal do řeči s Kombajnem, kterému se nakonec podařilo mě překecat (no neberte to, zadarmo, ještě žranice a ještě brněnská fotografická celebrita… ovšem rozhodně nečekejte sex – moje heslo večera ). Pitomý neohlášený warm-up mě vytočil k nepříčetnosti, a tak jsem se šel projít do deště. Krátce po mém vypadnutí z Mersey určitě BF začal hrát, páč jsem po návratu stihl asi posledních pět skladeb. Ve všech měl technické problémy, u nichž jsem nenacházel vysvětlení (minidisc takhle neskáče, cédo snad nepoužívali… záhada), přesto jako show to fungovalo skvěle. No a ta žranice? Ty brďo, tolik různých nových chutí… Nikdo nevěděl, jak se tohle a tamto jmenovalo, ale chutnalo to báječně.

I Am X, The Nihilists
Rádio slavilo rok existence ve velkým stylu. No jasně, oslava byla spíš sekundární, ač paralelní akcí ke koncertu I Am X, ale i tak… Myslel jsem, že už se mi to nestane, ale tehdy na to došo: Po dlouhý době jsem se zabouch do cédéčka, který by se mi asi nelíbilo (přinejmenším tak moc), kdybych to neviděl naživo. „The Alternative“ I Am X je prostě nářez jaxviňa, i když ho ocením (stejně jako nový Placebo) až na podzim. Ale i když prší… Při projekcích, při nichž obvykle utíkají návštěvníci ze sálu (vrtání se v oku, bloody-hrátky býka s toreadory…), nikdo neutíkal, možná proto, že na ně přes světla nebylo moc vidět. Nihilisti mě tak moc nebavili. Co mě dostalo nejvíc, byla afterparty v podání našich Greatest Collective DJs (Me-Paul, Me-Robin a Killer). Pařilo se jen na hity, ale jen na hity z rádia, takže je jasný, o co šlo. Koncentrovaná zábava. Zážitek numero uno.

Lenka Dusilová
To byla pauza asi čtyři dny. Možnost doprovodu zdarma místo pecky Ondry nakonec využil Svojda s Kamilem a Helena. K tomu sraz s Pavlem Novákem (kolega Ševela mi nějak vypadl z hlavy, sorry, příště), takže partička k pohledání. A koncert? Zuzana Dumková by zapadla víc na Folkovky, ale Lenka byla dosti dosti dobrá. K tomu heslo „Co dokážou světla“, platonické pohledy k Martinu Ledvinovi (tedy jestli existuje něco jako „můj typ“, tak on tam patří, ale spíš jsem se tím bavil) a obdivné pohledy ke klávesistce Beátě, která v jednu chvíli dokázala celou flédu přesunout do Vídně na koncert Jazzanovy (klobouk dólu).

-123 min.
Dojezd včera v rádiu v rámci posledního Navostro. Překvapilo mě, že Zdeněk Bína, ač si jistě vedom svých pěveckých a instrumentových kvalit, nepůsobil při rozhovoru jako namyšlený hovado. Vůbec celá trojka byla pohodová.

A dál?
Dál nic. Tady kapitola končí. Nechal jsem si ujít Majáles (a nechal sen vidět J.A.R. snem), páč jsem tušil, že s dopravou se to nevychytá, nechám si asi ujít i Rio de Riviera. Ale možná hopnu na Groovey. Pamatuju si je, jak ještě jako šestnáctiletí (nebo osmnáctiletí?) hráli na Opscéně na Folkovkách, navíc když už nepřijedou Kings of Convenience, musí mi stačit revival Simona & Garfunkela.

Na musicserveru se zčistajasna objevil rozhovor kolegy Parikrupy s Adelou Banášovou a Martinem Rauschem. Měl bych sice k němu pár výhrad (třeba: To, že se ani jeden neučí scénář, bylo jasné každému, kdo kdy viděl kousek Slovensko hľadá SuperStar, takže do titulku mohlo být použité zásadnější sdělení, navíc, chápeme-li tohle sdělení jako určitou pointu rozhovoru, je škoda, že se rozhovor „vypointuje“ hned v prvním odstavci), o tom ale psát nechci. Zaujala mě věta, kterou prohlásila Adela ohledně muziky, která obklopuje ve Fun Radiu její mluvené slovo:

„Čo sa týka hudby, tú neriešim, som moderátor a nie je mojou prácou sa zaujímať o to, čo odznie pred mojim vstupom a čo odznie po mojom vstupe. Keď mám záujem ovplyvniť poslucháča nejako pozitívne, snažím sa o to obsahom môjho moderovania a nie prezentovaním môjho hudobného vkusu, lebo hudba je vec vkusu a nie nejakej vyššej hodnoty.“

Tak přemýšlím, jestli jde v jejím případě o chladnou profesionalitu, pasivní rezistenci nebo lehkováhu. Sám jsem si kdysi představil utopickou vizi, kdy mě osloví personalista z Kissu/Kroko­dýla/Heyka/če­hokoliv, že se mu líbí, jak moderuju, a jestli bych nechtěl pracovat v jeho rádiu za dvojnásobný plat, než mám na Studentovi. V té představě odpovídám: „Nechtěl.“ Na rozdíl od Adely hudbu řeším. I když se taky považuju za moderátora. Zajímá mě, co bude hrát před mým vstupem i po něm, dokonce mě zajímá, v jakém to bude pořadí a v jakém hudebním žánru. Do jisté míry na tom stavím některé vstupy. A v neposlední řadě hudebnímu formátu prostě věřím natolik, že je podle mě nadřazený mému výkonu ve studiu, ať už je jakýkoliv. Dokonce to tak vnímají i posluchači. Vzkazů typu: „Líbí se mi hudba, kterou hraješ,“ jsem dostal tolik, že už neřeším fakt, že ji nehraju (nevybírám) já, a jen se z těchto pozdravů těším. V tomhle se s Adelou lišíme.

Jako historickému ignorantovi mi bylo doporučeno ze strany mengelise, ať si doplním vzdělání. Hned jsem si začal prohlížet program NSDAP na české wikipedii. A docela mi zatrnulo. Program NSDAP se velmi podobá praktikám ČSSD. Vybereme si pár bodů.

• Požadujeme zestátnění všech (dosud) vzniklých trustů (podniků).
• Požadujeme rozdělení zisků velkopodniků.
• Požadujeme vytvoření velkorysého systému péče o staré občany.
• Požadujeme pozemkovou reformu, přizpůsobenou našim národním potřebám, vytvoření zákona o vyvlastnění půdy pro veřejně prospěšné účely bez náhrady. Požadujeme odstranění pozemkové daně a zabránění spekulacím s půdou.
• Požadujeme nemilosrdný boj proti těm, kteří svou činností poškozují společné zájmy. Sprosté zločince, lichváře, šmelináře a jim podobné je třeba potrestat smrtí, a to bez ohledu na jejich vyznání a rasu.
• Aby bylo každému schopnému a pilnému Němci umožněno dosáhnout vyššího vzdělání a tím také vedoucího postavení, musí se stát postarat o důkladné budování naší lidově-vzdělávací soustavy. Učební osnovy všech vzdělávacích zařízení je třeba přizpůsobit potřebám praktického života. Pochopení státní myšlenky je třeba podporovat již od počátku školní výchovy (v občanské výchově). Požadujeme, aby bylo zvláště nadaným dětem chudých rodičů bez ohledu na jejich stav nebo postavení poskytnuto vzdělání na náklady státu.
• Požadujeme uzákonění boje proti vědomým politickým lžím a jejich rozšiřování v tisku. Pro vytvoření německého tisku, požadujeme, aby:

1. všichni spisovatelé a spolupracovníci novin, které vycházejí v německém jazyce, museli být soukmenovci, 2. vydávání neněmeckých novin podléhalo výslovnému povolení státu. Tyto noviny nesmí být tištěny v německém jazyce, 3. bylo ne-Němcům zákonem zakázáno finančně se podílet na vydávání německých novin nebo je ovlivňovat. Jako trest za takový přestupek požadujeme takový novinářský podnik zavřít a ne-Němce, kteří se na něm podíleli, okamžitě vykázat z Říše.

Noviny, které by se prohřešily proti obecnému zájmu, je třeba zakázat. Požadujeme zákonný boj proti takovému uměleckému nebo literárnímu směru, který působí na život našeho lidu rozkladným vlivem, a uzavření všech institucí, které se prohřešily proti výše uvedeným požadavkům.

• Pro splnění všech těchto požadavků požadujeme: vytvoření silné centrální moci Říše, bezpodmínečnou autoritu politického ústředního parlamentu nad celou Říší a jejími organizacemi obecně.

Ale hlavně: Obecný zájem stojí před zájmem jednotlivce.

Uff, když jsem to napsal, bylo mi řečeno, že jsem nácek. Hmm, já a nácek. No možná na tom něco pravdy je, vždyť každý den Davi2ovi řikám, jako svému spolubydlícímu, že jeho (a jemu podobné) bych poslal do koncentráku, ale pak bych se neměl s kým kamarádit.