Kapna v.2007

Předem: Díky všem za slova podpory. Nejen ta mi pomohla natolik, že od Skye a Sii Furler jsem se dostal dneska až k Basement Jaxx a cítím se celkem dobře. Ne úplně dobře, ale celkem dobře.

Začnu tím, že kdo ze čtenářů, kteří jsou zároveň mými posluchači, je zmaten, že mě neslyší, kdy mě slýchával, je to proto, že máme nové vysílací schéma. Říkáme mu Jarní semestr, a v tomto semestru mám své místo v úterní a čtvrteční „180“ (14 – 17 hodin) a čtvrtečním „Meeting Pointu“ (19 – 20 hodin společně s Paulem). Včerejší „Stoosmdesátka“ byla dost nabitá. Snad jako nikdy. Volal jsem Honzovi Kalinovi ze Sto zvířat, ve studiu jsem měl Joshuu a Ondřeje ze 100 °C. Tomasina Kellara napadla bláznivá myšlenka požádat zástupce obou kapel, aby se na brněnský koncert přejmenovaly. Souhlasili. Jestli slib dodrželi, hrála včera na Favále kapela Sto sedm zvířat a na Šelepce 107 °C. Posluchači Rádia Student přítomní na koncertech určitě dali najevo své nadšení.

A v nastoleném rytmu budem pokračovat i příští týden. Účast v úterní Stoosmdesátce přislíbila Mateřídouška, na kterou se obzvlášť těším, no a pokud nemáte plán na čarodky, uvidíme se na Flédě na „narozkách rádia“http://fle­da.cz/permalin­k.php?id=283.

Přišlo to, ani nevím jak. Po čtyřiadvaceti letech svého života jsem si ujasnil úplně všechno ve svým nitru a vrhl se do vztahu. Zamilovanej, jak jsem nebyl nikdy v životě. Nejšťastnější na světě. Už mi konečně nevadily ty zamilovaný páry všude kolem. Neexistoval pro mě konflikt, protože všechno bylo tak… snadné? Bezproblémové? Fajn? Jo, coming out je fajn, když máte kamarády a hlavně rodinu, co vás chápe. Coming out je pěkně k hovnu, když člověk, se kterým poprvý zkoušíte, jaký to je, někoho mít opravdu rád, má rodinu, která ho nechápe. S Tomášem jsme nebyli ani dva měsíce. Skončil to. Dneska. Před několika hodinama. Prý by mu, když je to takhle, rodiče nemuseli přispívat finance a celkově by ho třeba mohli zatratit nebo co. Vybral si cestu, kterou mu nadiktovali. Cestu samoty. Bez vztahu. Beze mě.

Tak jsem zas sám. Vím, jaký to je. Jen několik týdnů jsem zkoušel opak. A nechce se mi do toho zpátky. Snad neskončím jako Kombajn. Ještě že mám pořád co na práci. Takhle se i Hamša třeba už zítra dočká nějaké dávky hudebních doporučení. Jen dneska jsem si tu Bittovou s Javasem v rádiu nechal ujít.

Můžu parafrázovat Slávka Janouška: „Nejvíc bolí první rozchod. A pak už to jde.“ Tak třeba to příště půjde. Teď je mým soundtrackem Skye a její „Love Show“, „Stop Complaining“ a další ty úžasně křehký věci. Chtěl jsem k tomu flašku, ale protože to stejně nic neřeší, mám ve sklince šťávu a vytahuju tabulku čokolády.

…ale né uplně. Jen teď píše trochu někam jinam. Teď už nejde o legraci jako kdysi, teď už je to fakt. Nu což. S Davi2 jsme osiřeli, ale na tu dobu s mengelisem, se mi bude vesele vzpomínat. To byly časy, kdy jsme si rozhádali blogosféru, byli jsme považováni za nějakou komunistickou bojůvku atd. atd. Teď můžu prohlásit, že tento blog se stává čistě pravičáckým. Inu show must go on!

A vůbec, už mě to tu nebaví, končím s blogováním na Kapně.

Na teoretickém okraji svého bakalářského cyklu se ohlížím zpět, koukám kolem sebe a přemýšlím, co do budoucna. Nějak nemůžu dospět k závěru, který by se mi líbil.

Když na dni otevřených dveří před třemi lety na FSS, kdy se mluvilo o budoucnosti absolventů politologie, malovali krásné vidiny jistojistého uplatnění ve státní správě, vědeckou kariéru a prestiž pro případnou politickou dráhu, tušil jsem v tom lotrovinu, ale nechtěl jsem si ji připustit. Politologie, už jen to slovo byl zvuk jako hrom a když jsme pak napochodovali před doktora (dnes už docenta) Holzera a ten z nás rovnou udělal mladé politické vědce, budoucnost nemohla být růžovější. Na katedře se vědecky dařilo, z asistentů se stávali docenti, z docentů profesoři a vize budoucnosti v útulné kanceláři a prestiž titulu politický vědec naplňovala mladistvé srdce nadšením a radostí.

Jenže co, jenže nic. S podivem jsem tehdy vnímal exoty, kteří se nevěnovali jen čistotě humanitních věd, ale zabrousili i do oborů jako je právo nebo ekonomie a to ne druhým oborem, ale hnedle druhým studiem. Bláhovci, k čemu jim to mohlo být, když z nich měli vyrůst mladí politologové? Když se pak na konci prváku dostala na práva i Bára, se kterou jsem vedl přátelskou rivalitu, netrvalo dlouho a hned v lednu jsem odevzdával elektronickou přihlášku na právnickou fakultu. Jen tak, z prdele a pro trochu osobní prestiže. Když jsem pak na přijímačkách potkal půlku všech mladých nadějných politologů (ať už čistokrevných, nebo vztahařů a eurostudentů), měl jsem radost, jaká jsme to šikovná kasta. Politická věda stále trůnila na vrcholu mých priorit. Ani mě tak nějak extra nebolelo, že jsem se na práva nedostal a volný rok před dalším pokusem jsem chtěl věnovat svému koníčku – politické vědě. Hnedle z kraje semestru jsem se účastnil i konkursu na pozice v Institutu pro srovnávací politologický výzkum, ale pochodil jsem bledě a díky korektuře z angličtiny jsem se ocitl až na samém chvostu přihlášených. Co na plat, znalost slovíček a obratů nestačí, když nemáte FCE nebo CAE a nevíte, jak je tam korektně srovnat. Politická věda mě poprvé kopla do prdele. Autoremedura na studijním oddělení právnické fakulty vešla na scénu jako deus ex machina a já tak nastoupil na cestu studia Práva (kde jsem se odpočátku cítil jako vetřelec, když spolužák přijel do školy v novém Hummeru). V ISu jsem samožrejmě jako primární fakuktu nastavil FSS a jelo se dál.

V jisté chvíli jsem zjistil, že krom vývodů z Nozicka mě baví i pročítání teorie práva. A nakonec v obém přeci figuruje i Kant, takže jako doma… jako doma… Z ničeho nic se začalo zdát, že politologie není výlučnou disciplínou, nehledě na to, že za ty dva – tři roky se z několika málo politologických chovů stal velkoprůmysl a kdekterá regionální uni začala chrlit celá nová stáda, která, ač nedosahují kvalit plemenníků z FSS, jejich cenu na trhu značně snižují. A otvírání nových politologií se stalo masovým trendem, skoro jako svého času informatika – každá uni, ať humanitní či technická, má svoji informatiku, dnes už pomalu každá uni musí mít i vlastní politologii. Rozdíl je ovšem v tom, jaké je uplatnění. Průměrný programátor má nástupní plat kolem 25k (a to mu mnohdy stačí jen vychozená SPŠ s maturitou), průměrný politolog má nástupní plat dvakrát menší a je mnohde rád, že může někde na střední učit dějepis a občanku. Když už se na nějaké škole nová politologie nakonec otevře (jakože už skoro není kde), vždy raději šáhnou do řad vlastních absolventů, kteří ač formálně politologické vzdělání nemají, troufají si mnohdy bez základní znalosti diskursu i jednotlivých subdisciplín politologii učit s tím, že se to nějak poddá („Ekonomii bez vysoké školy pochopit nemůžeš, ale na politologii nic nepotřebuješ.“). Když se vám tak do vaší vědy sere každá nicka a všichni si myslí, že o věci vědí díky novinám to samé co vy, tak to na optimismu taky nepřidá. V televizi dnes kdejakého joudu s kdejakým komentářem vydávají za politologa, ač jeho odborně publikační činnost vykazuje nulu a řady natěšených gymnazistů se houfně hlásí na obor, neb doufají, že jednou budou v televizi komentovat také.

Začíná mi připadat, že být dnes politologem je jen zajímavé hobby, které je samo o sobě využitelné maximálně tak pro potěchu vlastního srdce a duše, protože k samotné kvalitní aplikaci na škole získaných vlastností se dnes už jeden nedostane (a od toho jsou pořád houfy talentovanějších) a na ten zbytek fachidioti odjinud stačí. Škoda snahy, kdybych nechtěl dodělat rozdělanou práci do konce, tak s tím seknu a jdu někam makat za pětku. Moje hodnota asi vyšší není a nebude.

Být politologem je na hovno.