Kapna v.2007

Dnes hodně odkazů. Páč dočítám staré bloggerské zápisy. A některé si chci hodit sem, neb by se mohly hodit a nebo někoho zajímat.

AdaMMův článek s názvem Slovanská holubičí povaha a jiné nebezpečné mýty by si měl povinně přečíst každý D. Landa. Má to něco do sebe a vypovídá to o tom, že kdybych se chtěl věnovat eurostudiím, oblast euroregionalismu není marná volba.

Ten samý AdaMM si taky dal práci s hledáním nejdivnějších rádií. Seznam, vtipně uveden slovy „Pokud vám Rádio Student není dost dobré, nebo chcete jen vyzkoušet nějaké psycho,“ najdete tady.

Z tohodle článku na Postcrapu se dostanete třeba sem, kde můžete hodiny a hodiny prosvišťovat hudební sval. Z obav, že přijdu o celé odpoledne jsem po dvaceti minutách skončil se skóre 14 ze 74, takže se ke hře určitě brzo vrátím.

Že jistý druh čtenářů žehrá nad recenzemi desek slovy „Jak může deska X dostat N bodů, když deska Y, taková sračka, dostala M bodů?“ jsem si zvykl a přecházím to. Že s tím ale začne i Lukyn (na blogu zatím ne, jen přes ICQ diskusi), to bych nečekal. Že bych napsal Honzovi, aby bodování na musicserveru používalo stobodovou škálu? Nebo tisícibodovou? Jak často by pak došlo ke shodám? Jak často bychom četli komentář: Jaktože deska X dostala 8 456 bodů, když deska Y, taková sračka, dostala 7 895, což je skoro stejně?!!!"?

Zaregistroval jsem se na Audioscrobbler. Ale chce to čekat, než se tam objeví nové záznamy. Jetě včera během neúnavného poslouchání nejrůznější muziky to hlásilo: „This user played a track 4 days ago.“ Pro hudebního kritika neexistuje větší ostuda.

Jestli jsem napsal včerejší německý překlad, mám prázdniny. Vědět to budu zítra.

Ondra na mě odkázal Čtyři věci. To je zas radosti. No tak jestli budu mít ty prázdniny, tak bych něco mohl sesmolit. Sledujte blog New Kapna!

Smirnoffff předal, já pokračuji:

Má čtyři zaměstnání

1. Student (aktuální, ale asi ne dlouho)
2. Grafik & webdesigner
3. Vedoucí na letních táborech a v DDM
4. …

Čtyři oblíbené filmy

1. Life Of Brian
2. Charlie and The Chocolate Factory
3. Pán Prstenů
4. Forrest Gump

Čtyři místa, kde jsem žil

1. Náměšť nad Oslavou
2. Přerov
3. Holešov
4. Brno (jako student)

Čtyři oblíbené TV pořady

1. Plastická chirurgie s.r.o.
2. Vyvolení
3. Futurama (škoda, že naše televize to nevysílala )
4. Jakýkoliv hudební pořad, či koncert

Čtyři místa, kde jsem byl na dovolené

1. Rhodos, Řecko
2. Paříž, Francie
3. Všemožná místa v Chorvatsku
4. Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou

Čtyři oblíbená jídla

1. Brynzové halůšky
2. Pstruh na másle nebo na česneku
3. Kuřecí řízek
4. Longer v KFC

Čtyři weby, kam chodím denně

1. Blogportál
2. Bloglines
3. Právě Dnes
4. Kapna v. 2006 (taková malá rekurze)

Čtyři místa, kde bych byl raději než jsem teď

1. Kdekoli, ale s Pavlínkou a abych se nemusel učit
2. Paříž
3. Austrálie a Nový Zéland
4. A možná někde zpět v čase

Čtyři blogy

1. Davi2
2. mengelis
3. Michal Kašpárek@Satori v Brně
4. Hamša

A pokud nevíte vocogou – conBlog

Tedy letošní předvolební hysterie je vskutku ukázková. Minimálně na internetu. Ještě nikdy předtím jsem neviděl tolik hrozeb pro Českou republiku, půlka diskutujících chce díky hrozícímu novému Vítěznému únoru emigrovat, druhá půlka chce zahájit občanskou válku a nečekat, až je sejme policejní odstřelovač najatý špičkami ČSSD. Vypadá to, že satanáš Paroubek má někde schovanou atomovou bombu, kterou ve vhodný čas odpálí, aby mohl naši vlast zničit bezezbytku. A lidi tomu věří, ach jo. Už mě to nebaví. Kam se podělo racionálno? Zmizelo někde v propadlišti dějin, v éře videodemokracie se rozumná debata nenosí.

Dneska jsem tak uvažoval nad tím, že by dokonalým potvrzením dialektiky dějin byla povolební velká koalice. Inu vemte si:

teze – ODS
antiteze – ČSSD
synteze – ODS + ČSSD = velká koalice

A je to. Marx s Hegelem by se poplácali po zádech.

NaVostro. Koncertní pořad našeho rádia. Moderovat ho pro mě byla obrovská příležitost, šance, výzva, všechno, co si může sopel jako já jen představovat. Od února běží jeho druhá řada. O potížích s tím, jestli ho s Helenou budeme dál moderovat jsem se lehce zmiňoval v posledních Dozvucích. Týden před vysíláním se údajně nevědělo, jakou formu přesně bude nová generace NaVostro mít. A zrovna teď, přesně týden před spuštěním sedí ve studiu dramaturg Honza Kluka s novým moderátorem Martinem Reinerem. Opravdu se s ním jednalo jen den? Není ani trochu divné, že se o tom, že ten pořad můžu pustit z hlavy, dozvím v okamžiku, kdy o tom ve studiu mluví náhrada za mě? Kdybych příští týden naklusal s haldou papírů o Lauře a jejích tygrech a na moderátorské židli seděl někdo jiný, jak velká by to byla ostuda? Mám pocit, že, ač je rádio médium založené na komunikaci, je to právě komunikace, která v téhle instituci povážlivě vázne.

Aktualizace 12:50: Po mém rozhozeném a lehce nahněvaném mailu programovému řediteli a jeho následném omluvném telefonátu se situace má tak, že se o novém moderátorovi údajně skutečně jednalo do poslední chvíle, stejně tak, jako se kvůli finančním požadavkům mistrů zvuku jednalo, jestli vůbec NaVostro poběží. Vnitřní cit varuje, že skutečná pravda může být hozená lehce jinam, ale jako záplata to celkem působí a já jsem zase klidnější. O něco.

Dneska jsem ten reverb nastavil jen nakrátko, jsem měl chuť. Každé zaznění zvuku by mohlo začínat slovy „Překvapuje mě, že…“

… existují lidé, kteří vám do studia napíšou poměrně negativní mail o tom, jak vaše moderování nemá pražádnou úroveň, a vzápětí zavolají do soutěže. Do telefonu jsou milí a po odpojení z vysílání jsou stále milí a vlastně to vypadá, jako by ten mail tak nemysleli.

… datum šestnáctého května musím mít v permanentní paměti, obávaje se tak následků fatálních při náznaku opomenutí, zatímco dvacátý leden dělá těm dvěma Ondřejům stále problémy.

… mě zato popřáli i lidi, o nichž jsem neměl ani tušení, že vědí, že „to byl ten slavný den“.

… člověk stráví čtvrtku pátku a celou sobotu neúnavnou a takřka nepřetržitou prací na filmu, který ve finále bude mít ne víc než sedm minut. Stejně mě to ale bavilo a na ségřino výsledné dílo se těším.

… směrové mikrofony jsou o tolik řádů lepší než „klasiky“.

… se dá celé mistrovství Evropy v krasobruslení zkouknout za jeden den. Ale je to fuška.

… noví The Strokes nemají na novince „First Impressions of Earth“ jednu skladbu do konce. Nebo že bych měl konečně kazové CD? (Někdy to přece přijít musí.) Kdyby bylo od EMI, svedu to na protizákaznickou ochranu, ale Sony BMG…

… Sámer Issa, Peter Konček i ten Julian Casablancas mi z cédéček znějí tak strašně protivně (teda jejich hlasy). Nestalo se mi něco s ušima?

… ještě devět dní před znovuobnovením koncertního pořadu v rádiu se dozvím, že se uvažuje o nové podobě, takže se ani neví, jestli ho vůbec budu moderovat.

Poslední dobou sleduji kauzu Lety. A docela mě zarazilo, že stranu plnou vylízaných hlav vede křehká blondýnka. A začal jsem se zajímat víc. Po přečtení on-line rozhovoru na iDnes musím konstatovat, že paní magistra má asi psychické problémy. Nedávno se jí narodila dcerka a její mediální výlevy mi připomínají rodičku trpící laktační psychózou. Ta se projevuje třeba rúznými stavy úzkosti. A už ve zmíněném rozhovoru je patrné, že Sládek v sukni trpí úzkostí, z toho, že, Češi nejsou hrdi, že jsou Češi.

I my usilujeme o to, aby kazdy Cech mohl rict, jsem hrdny na to, ze jsem Cech.

Nejen úzkosti, ale i zajímavé euforie provází tento syndrom.

Nacionalismus se pro kazdeho clena Narodni strany stava veci osobni cti, veci moralni, veci etickou. Jsem nacionalistka a jsem na to hrda. Patri to mezi nejkrasnejsi pocity, ktere vnimam.

Dále většina „laktaček“ provází změna úsudku, ztráta zdravého rozumu. Jak jinak si vysvětlit onen slavný balvan? Nebo tento výrok:

Co je spatneho na slovech vitezstvi vule? Opet ona politicka korektnost! Jsem rada, ze jsou okolo mne lide, kteri usiluji o vitezstvi vule… ve skole, ve sportu, v zajmech, v politice…

Vyzývám blízké paní předsedkyně, aby ji rychle sehnali odbornou lékařskou péči, než bude pozdě.

Objevil jsem v sobě novou úchylku, jsem zatížený na 8cm média cd a dvd. Nemám na ně co vypálit , jsou mi na hovno, ale baví mě dávat lidem prostě jen tak jedno album na jednom cd, jenomže to cd je 8cdm a album je v mp3. Stejně tak i filmy, hodiny se mučím a upravuju je a slučuju, tak aby vyšly vypálit na 1,4GB médium 8cm dvd. Prostě se mi líbí ta představa, že se na tak malou placku vejde celý biják Eh, škoda mluvit. Tenhle post nemá žádnou informační hodnotu.

Málokdy píšu o svých pocitech. Teď ale chci. Potřebuju. O tom koneckonců blogování taky je. Cítím se pod psa. V rádiu z legrace pustím „Láska je láska“ od Lucie Bílé (pochopitelně ne jen tak, mělo to svou logiku a svůj důvod), netuše, že mi za to hrozí takřka trest smrti. Můj méně oblíbený hudební dramaturg se na mě za tuto anarchii oboří v okamžiku, kdy má píseň třicet sekund do konce (čili třicet sekund před tím, než jdu do vysílání). Protože to je cholerik, dá mi jako melancholikovi velkou práci vstřebat jeho plamenný výstup plný pokut („Ale Bílá na našem rádiu nikdy nehrála, proti tomu celou dobu bojujeme!“ Co na tom, že píseň od Bílé zazněla zrovna v jeho pořadu minulý týden, neb ji složil jeho host Jan Budař?) V hlavě mám spoustu argumentů, ale nemám sílu vytahovat všechny. Zásadní rozpor je v našem pohledu na humor (ač uznávám svou chybu v informačním šumu). Do toho mě ještě teď čeká opáčko všeho, co se stalo mezi pokusem o Evropské politické společenství a smlouvou z Nice, čili potřeba koncentrace a čisté hlavy, páč zítra mám zápočet. Není to ideální chvíle na to, opít se z levného vína z petky?

Ve Filteru psali, že letošní hudební rok bude mimo jiné ve znamení retra devadesátek. Hlavně grunge a rave. Osobně návrat 90. let do muziky čekám už asi rok a, uvažuje střízlivě, myslím, že to možná ještě rok počká. Nic to ale nemění na pocitech, které při četbě podobných proroctví mám:

Lukáš Franz konečně bude mít čas na sebe, svou milou a vůbec (nic ve zlym ). Kytarovky půjdou do háje, zůstanou dvě tři, co vážně stojí za to. Vzduch se pročistí.

Grunge mě asi zase nechá klidným. Nostalgie se nedostaví, protože Nirvana mě míjela, protože…

Protože rave se mě zase zmocní jako tenkrát. Teda… rave. Spíš ty (z dnešního pohledu) mnohdy obludné dancefloorové odnože. I tak se ale nemůžu dočkat, až zase budu číst/psát: On urostlý černoch. Bývalý americký voják (od námořnictva) zběhlý do Německa. V projektu (na kapely se nehraje) rapuje. Ona bledá blondýnka. Původem z Německa, nebo z oblasti Beneluxu. Je tak hezká, jak neumí zpívat. Má být vidět a má být hezká. Ve studiu za ni její party nazpívala anonymní zpěvačka. Tahle nostalgie mě bere. Z téhle nostalgie jsem stáhl pár songů Cappelly (jasně, byly celkem shitózní, prostě jsem měl chuť) a Centory (ti mě berou ještě teď). Překvapilo mě, že to někdo ještě sdílí.

Ach, retro devadesátek. Těšíte se? Těšte se. Od nové Madonny už je k tomu jen krůček…