Setkání se solí půdy
Davi2, Deník VyVolených Žádný komentář »Předvánoční besídka rádia, akce, která měla být velkým setkáním všech zaměstnaných, ale která byla splácnutá dost narychlo, se díky nejrůznějším okolnostem smrskla ve warm-up na půdě rádia, kterého se zúčastnilo asi šest lidí (a který se tak nakonec smrskl v další poslechovou seanci mě a Patrika – to se zavřeme do prázdného studia a vzájemně si pouštíme skladby, které nás v poslední době na našich vlnách zaujaly), a následnou pařbu ve složení Radka (na mikro chvíli), Helena se Zuzkou (na větší mikrochvíli), já, Tom Kelar a část anglické sekce. Vypadá to, že se to nepovedlo, ale nebyl to marný večer.
Začlo to v baru Těsně vedle. V těch miniaturních prostorách vystupovala skupina Holly Rollers. Není divu, že Tom na tomhle místě tak trval. Zná se se zpěvákem z pískoviště. Hudebně to odsejpalo, ale mně osobně se to moc netýkalo.
Přesun do pajzlu s názvem Mýdlo se ukázal být stěžejním. Slavilo se desáté výročí téhle hospody, pivo a alkohol byly zadarmo (blbec jsem si dal minerálku) a dovniř nás přes nápis „Zavřeno“ vpustili zase skrz Tomovu známost (zná tady dost lidí na to, že tady skoro nežil). Dobře jsem si ten večer s ním pokecal. Zdrbali jsme vedení rádia, vzájemně si pochválili svou práci (když už to za nás nikdo jiný nedělá), předali nějaké inspirace a nápady a svěřili se se svým vztahem k nočnímu životu. Tom byl docela překvapený, že tomu tak neholduju. Vysvětlil jsem mu, kde to má kořeny, a on mi zase vysvětlil velšské kořeny toho, proč on je v takových putykách pečený vařený.
Mýdlo má legendární historii (svého času to bývala prádelna na americký způsob, kde jste si, než se vám vypralo, dali pivo), ale ve své podstatě je to pajzl v pravém smyslu slova, kde se nikdy nemůžu cítit dobře. Všechno záměrně hnusné, oprýskané a umazané, klientela (nic proti) prudce undergroundově-intelektuálního ražení. Tom říkal, že v angličtině pro ně existuje výraz přeložitelný jako „sůl půdy“. Snad každý z nich něco tvoří, básní, sochá, maluje, všechno jinak než ostatní, zásadně nepoužívá deodorant, na hlavě zřídka něco jiného než dready, vrabčí hnízdo nebo pleš s copánky (sic!), každý povinně kouří. V „lepším“ případě trávu, v „horším“ cigarety. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděl člověka smrkat do rukávu od svetru. Ale, jak říkám, nic proti. Je to jiný svět. Svět, kam já nepatřím a moc dobře to o sobě vím.
Chtělo by to nějakou pointu. Ale příběhy oplývající těmi zvláštně smíšenými pocity jsou na pointy skoupé.
) a vybaví si, že to byla pěkná skladba a chtěl by ji nějakým
způsobem podpořit, má možnost. Skladba byla nasazena
v předvánočním kole Demoparády dost dobrého Rádia Student 
a podpořit ji můžete až do nedělě (včetně) 
Ale fakt hrozná. Ono nesmíme se divit,
když film začíná ve 20:00, trvá 190 minut, je v něm cca
20 minut reklam + 15ti minutová čůrací přestávka, tak to
v celkovém součtu je něco přes čtyři hodiny spektakulárního
spektáklu. No co, u Pána Prstenů mi ta stopáž přišla únosná.
Jenže u 
